Ty nic nevíš, Johne Sněhu. Tak by se dal ve zkratce popsat zásadní myšlenkový a navigační obrat naší cesty, ke kterému došlo v minulém týdnu. Nacházíme se momentálně v krásném univerzitním španělském městě Salamanka, kudy jsme vůbec neplánovali jet, a kde jsou momentálně 3 stupně a výhled je ještě studenější…
Po fajn týdnu hlídání slepic v Palmele u Lisabonu (provedli jsme dva poměrně úspěšné výpady do města- jeden s dětmi a jeden bez dětí na střídačku..), kdy jsme hlavně využívali komfortu domu a zahrady a vycházek po okolí, jakož i místního bazénu, z čehož byla Nora nadšená, jsme se vydali na cestu na sever podél pobřeží. Jak možná víte, původní makroplán zněl, že objedeme celý poloostrov. Někde tady začal mít tento plán trhliny a při pohledu na výhledy počasí na severu Portugalska i Španělska (déšť, déšť, vítr, déšť, zima, déšť) jsme se pomalu začali smiřovat s představou, že sever poloostrova úplně mineme a pojedeme vnitrozemskou zkratkou přímo do Francie a (snad už) teplejšího Středomoří. Pohled na mapu počasí potvrdil, že pro zimu v teple je neradno zajíždět na západ od Gibraltaru a vůbec nejlepší je asi se držet někde pod Valencií, nebo kolem tý Málagy.
No, takže jsme postupně přes nejzápadnější cíp Evropy na Cabo da Roca vyjeli až k městu Nazaré, o kterém jsme si oba s Bárou pamatovali, že jsou tu “jedny z nejvyšších surfovacích vln” na světě, tak jsme to chtěli vidět. Jak asi tušíte, během krátké návštěvy a jednoho přenocování na krásné divoké pláži jsme žádné speciálně velké vlny neviděli a neviděli jsme dokonce ani jednoho surfaře. To je vůbec takové malé zklamání- kde jsou? Nějak jsme mysleli, že tady na ně budeme narážet na každém kroku, ale možná jsou v ještě teplejším Maroku..? Výhled z karavanu přímo na divoký Atlantik za to ale stál a na chvilku jsme se s ním rozloučili.
Dále jsme projeli během jednoho deštivého dne celé vnitrozemí až k východní hranici se Španělskem u města Castelo Branco. Hned po opuštění pobřežní nejosídlenější oblasti (stačí se podívat na mapu silnic a je to celkem jasné..) na nás zase dýchla ta vnitrozemská opuštěnost a rurálnost. Cestou jsme kempovali na krásném místě u řeky Tejo, kde byly pěkné chodníčky..
U Castela Branco jsme měli domluvený další HelpX na kozí farmě, o které jsme věděli, že je off-grid, jsou tam kozy a nejméně pět dětí. Německá farmářka Sarah nás vyzvedla u hřbitova (kde jinde..) a dále jsme pokračovali asi 2km po pěšině, v které byly občas dost hluboká vymletá koryta od vody. Hned jsme si vzpomněli na šílenou cestu k olivám, jak nás musel Chris vytahovat džípem… Cestu na farmu jsme ale zvládli a zaparkovali jsme u kozího výběhu, který byl kousek stranou od samotného “domu”. Po zabydlení jsme si šli popovídat a seznámit se s rodinou. Ukázalo se, že je značně alternativní :)
Dům byl postaven na základě starého kamenného stavění a k němu různě přibývaly další kůlny a přístřešky splácané většinou z palet vyplněných slámou a obalených hlínou. My jsme přijeli zrovna ve velmi studený větrný den a prostory na nás působily velmi nehostinně a studeně. Samozřejmě ve vedrech, který tu je přes rok víc, než zimy, to asi působí úplně jinak. Do toho tři malé děti (6,4 a 1 rok)- takže všude bordel, prach, občas bahno, protože mezi přístřešky se muselo neprakticky procházet venkem.. No první dojem nebyl nejlepší, ale jak se zlepšilo počasí, viděli jsme i kladné stránky. Třeba místo bylo krásné- na vrcholku zeleného kopce s olivovým hájkem na jedné a s výhledem na hluboké údolí řeky na druhé straně.
Sářin partner Dori mě druhý den vzal na dojení koz (konečně jsem si taky zadojil) a pak na pastvu, cestou mi vyprávěl svůj příběh realitního agenta v Tel Avivu, přes výlet na psy-trance festival Boom! až k současnému farmáření. Svoje trilingvní (nevím, jestli to slovo existuje, ale mluvili německy, anglicky a hebrejsky) děti učili doma a obdivoval jsem jak jsou samostatné, odolné a jakoby vyspělé. Hodně se na nás během naší návštěvy nalepili, hlavně na mě, protože jsem je nedokízal ignorovat stejně úspěšně, jako jejich rodiče:) Taky jsem musel dohlížet na Mikuláše, jestli nedělá nějakou hovadinu, což většinou dělal (možná, že právě proto, že jsem byl poblíž, aneb další paradox výchovy).
Přestože jsme hlavně kvůli studenému a nevlídnému počasí vydrželi jen pět dnů, byl alespoň pro mě pobyt velkou inspirací jak z hlediska toho, jak je možno žít (ale možná to bylo způsobeno jen špatnou architekturou, financemi, nebo dalšími vlivy, které neznáme, každopádně, elektřinu, teplou vodu a internet používali:), tak právě i výchovou dětí. Co se pomoci týče, zanechali jsme za sebou jen částečně vyspravenou cestu a zasazené brambory, ale hlavně Sarah ocenila, že se jí na chvíli děti nemotají pod nohy (motaly se pod nohy nám).
Po úspěšném vyjetí opravenou silnicí jsme zamířili přes skalní pohlednicové městečko Monsanto, kde se natáčel Rod draka (a v městečku to rádi připomínali na každém kroku), přes pohraniční “zemi nikoho”, kde to ve studeném šedivém počasí vypadalo celkem depresivně. Se samozřejmým cestovatelským spiritem jsme se už jaksi automaticky těšili zpátky do Španělska, asi stejně jako jsme se před více jak měsícem těšili do Portugalska. Ukázalo se, že obě země jsou opravdu hodně odlišné. Slyšeli jsme vtipné přirovnání ke vztahu ČR x Německo, kdy je váš soused nejen mnohem větší, lidnatější, ale i ve všem včetně fotbalu lepší, a ještě tam mají levnější máslo!
Po přejezdu hranice se ihned změnil vozový park, staré farmářské pickupy nahradily novější hybridy, a ve městech se znovu objevují dětská hřiště. V Salamance jsme pobyli jeden den a jedeme dál vstříc (doufáme) teplejším zítřkům!