Zpět na farmě ve Vabre jsme strávili jen 4 dny, přesně tolik, abychom si stačili oportunisticky všechno vyprat, projít oblíbené procházky v okolí, pohladit si všechny zvířata a taky trochu pomoct Pietovi s jarní zahradou. Počasí bylo slunné, ale místní prý hubovali nad neobvykle zamračenou a deštivou zimou, což bylo vidět i v krajině- vodou nasáklé pole a louky, rozvodněné potoky. Co by za to dali o 200 kilometrů jižněji v historicky vyprahlém Katalánsku… 

Pak jsme se projeli po nejvyšším mostě na světě u Millau (mýtné 16Eur!)a zamířili k Montpellier opět se potkat se Středozemním mořem, které jsme naposled viděli na jihu Španělska v Tarifě. První setkání nás okamžitě rozesmálo, protože po bouřícím Atlantiku je Středozemní moře opravdu klidný rybníček! Navíc ani nefoukalo, hladina byla klidná jako na jezeře a po pláži se zrovna procházela skupinka dívek na koních..dokonalá přímořská pohodička. Děti se opět nadšeně chopily lopat a začaly kopat nekonečné díry a pobíhat po dunách.

Do Čech to odsud bylo nějakých 1500km a protože se chceme vrátit někdy začátkem dubna, vychází nám to průměrně nějakých 100km za den, což mimo dálnice(ve Francii i v Itálii jsou dost drahé) je tak akorát, a tak jsme se další dny postupně posouvali po čím dál zalidněnějším Azurovém pobřeží směrem k Itálii. U Marseille nejdřív přibylo rafinérií a pak dopravy. Na vedlejší silnici do Fréjus se to ale sklidnilo a nastala docela provensálská pohodička s vůní bylin ve vzduchu, zalesněnými sopečnými kopci kolem a se zasněženými vrcholky na obzoru. Před Cannes jsme zůstali dvě noci v kopcích u Mont Vinaigre, kde sice nic moc nebylo, ale výhled a vzduch stačil. Taky jsme se tématicky podívali na vítězný film loňského Cannes, soudní drama Anatomie pádu, můžeme doporučit.

Pak se rozbila jedna z vodních pump v kuchyni, takže jsme to vzali přes nejbližší prodejnu (tušili jsme,že tady fakt nebude problém..)a následně přes samé centrum Cannes a promenádu, což byla dopředu tušená sebevražedná mise, ale nemohli jsme odolat a alespoň nenakouknout. Celá pobřežní sekce byla navíc v rekonstrukci, takže kromě všudypřítomných kruhových objezdů, motorek, chodců, úzkých uliček a špatně zaparkovaných aut jsme se vyhýbali i kuželům, plotům a dírám. Odměnou bylo…no nic moc. Dobře, byli jsme tam! :) V neméně pěkném, taktéž slavném městečku Antibes jsme si dali poledňák přímo na pláži, kde bylo i několik otužilců, kteří se normálně koupali a jinak docela dost hlavně seniorů, kteří v neoprenech chodili po pupek namočení ve vodě a cvičili :) Antibes moc pěkný, v hlavě mi ale utkví hlavně ta vůně- směsice moře a bylin. 

Dále jsme objeli Nice po dálnici, protože na mapě byly hrozné klikatice a díky mýtným bránám na dálnicích si prostě můžete na chvíli vjet na dálnici a zaplatit jen za ten úsek. V Mentonu, což je poslední francouzské město před italskou hranicí jsme zaparkovali na naprosto absurdním místě, kde bych si to nebýt park4night nikdy nedovolil- bylo to normálně na ulici, která se klikatila po vrstevnici nad městem a nabízela nádherné výhledy na neskutečnou syntézu moře/města/hor. Navíc jsme zjistili, že přímo pod ulicí je zastávka přímořského vlaku, kterým se dá dostat do Monaka, které jsme už prakticky vzdávali, ale teď nám nečekaně opět skočilo zpět do plánu.

Takže za 20minut jízdy (děti na vrcholu blaha) takovým CityElephantem s výhledem na moře jsme se ocitli v podzemí centra Monaka, absurdního státního útvaru obklopeného Francií bez vlastní armády, státu-města, kde 30% obyvatel jsou milionáři, kteří mají zákaz vstupu do kasín, zemičky s nejvyšší hustotou obyvatel na kilometr čtvereční- 20000! S tímto vším v hlavě jsme procházeli chodecky nepřátelské město a smáli se výlohám s diamanty, Bentley a dalšími luxusními nezbytnostmi. Sympatická je však snaha místního panovníka Alberta II. (rod Grimaldi vládne bez přestání od 13.století) posunout zemi k uhlíkové neutralitě a ochraně planety. Hlasuju pro to, aby se místní slavný okruh F1 jezdil jen s elektroauty! :) 

Udělali jsme si pěkný asi tříhodinový okruh městem včetně projížďky přívozem(poháněn solárem) přes marínu a staré město a to nám stačilo. Přeci jen takové město není úplně pro nás, obyčejné smrtelníky. Člověka přepadají myšlenky na smysl všeho toho luxusu a vůbec života v takové daňové absurditě. Pro mě byla třeba ta hustota až skoro nesnesitelná, navíc v kombinaci s množstvím dopravy. Proč tu nechodí jen pěšky a lanovkami, nebo elektroskůtry. No asi proto,že to není dost nóbl..

V Mentonu jsme nenápadně přespali a vydali se do Itálie, ale změna země přinesla i změnu kvality silnic a parkování, a po prvních asi 50ti kilometrech jízdy po pobřeží (jedno městečko navazuje na další) jsem byl z jízdy tak unaven a vystresován, že jsme nakonec vjeli na tu dálnici a moři dali zase vale. Před Janovem jsme přejeli hory a ocitli se v Pádské nížině, která je zajímavá jen tím, že se na obzoru neústále lákavě vznáší zasněžené Alpy. Momentálně jsme na cestě k Lago di Garda a slunečné počasí vystřídal déšť, tak uvidíme kam a jakým tempem pojedem. Každopádně Itoška je zase jiný kafe (koupili jsme si místní zrnkovou a je sice dobrá, ale ucpává nám filtr v kávovaru..?!), silnice jsou velký špatný, benzín je drahý, ale Italové jsou fakt v pohodě, každý hned cukruje na děti a je to tu příjemné (zdravíme Klasovi).

Velmi studené a hnusné počasí, doprovázené nepříjemným větrem (který však vál příznivým směrem vzhledem ke směru jízdy, což vyústilo v rekordně nízkou spotřebu) uspíšilo náš průjezd Kastilií na maximum. Kastilie je jakési srdce Španělska, trůnící na náhorní plošině zvané Meseta severozápadně od Madridu ve výšce asi 800m, ale nepoznali byste to, protože je tak obrovské, že to tam vypadá prostě jako rovina v nížině- nekonečně louky, farmy, dobytek, traktory, hnůj. Do toho také mocný hrad (“castillo”) v každém městě…

Během dvou dnů jsme se tak ocitli v Zemi Basků, neboli Pais Basque, po baskicku Euskadi. Již na tomto příkladu je názorně vidět absolutní jazyková nepříbuznost se španělštinou a stejně jako v jazyce, i geografie a pravděpodobně i mentalita je hodně odlišná do španělské. Po stovkách kilometrů najednou farmy a dobytek nahradily logistické areály  a kouřící fabriky, asi jako při průjezdu Německem. Kvůli placené dálnici jsme také sjeli mimo a okamžitě se ocitly v jakési variaci na rakouské nebo švýcarské Alpy se strmými pastvinami, seníky a naprosto odlišnou architekturou domů. Najednou se všude vyrojili cyklisté (jsou Baskové dobrý v cyklistice?? Asi jo, podle toho jak a kde trénujou..). 

V Onati bylo krásné parkoviště pro obytky s výhledem, tak sme tam přespali, ale ráno jsme našli na karavanu úhledně nalepené upozornění, že karavany jsou v Onati zakázané (upozornění bylo v baskičtině, tak máme dobrý suvenýr). Tahle nespravedlnost nás hrozně štve- cítíme, že jsme s karavanem nějak méněcenní a na spoustě míst bychom asi nemohli parkovat. Přitom záchod máme, nic nevykládáme ani nekempujem (to je obvykle největší problém- venkovní stoly, roleta, zevl atd.). Uplatňujeme tzv. stealth mode stejně jako ostatní.

V Onati jsme mrkli na velmi nezvykle brutalistně dostavěný klášter Arantzazu v horách a jelo se dál, nejdřív do městečka Zumaia se zajímavou pláží a pak do San Sebastianu, nebo Donostia po baskicku..:) To je poměrně honosné větší město v přírodním zálivu ohraničeném dramatickými horami a vůbec celé to pobřeží je dost hornaté a nehostinné a lidská osídlení jsou tu namačkána jen za cenu šíleně složitých řešení- rovinu tu skoro nenajdete, takže všude jsou mosty, tunely, nadjezdy, podjezdy, do toho továrny a haly, kde to jenom trochu jde, a do toho ještě chtějí stavět trať pro rychlovlaky spojující tři hlavní města Baskicka- Vitorii, Bilbao a Donostii- vedoucí převážně tunely…všechno jde, když se chce (a jsou na to prachy).

Centrum San Sebastianu bylo právě okupováno (převážně)mladými muži v černých mikinách, z kterých se vyklubali fanoušci klubu Paris Saint-Germain, který zde zrovna dnes měl zápas Ligy mistrů s místním klubem. Zaparkovali jsme pro jistotu na opačné straně města na oficiálním parkovišti (i když opět “jen” pro obytky?) a šli se projít po promenádě a vykoupat(!!) do místního bazénu.

Už to nešlo odkládat, a tak jsme nakonec z toho Španělska přecijen odjeli. Předtím jsme ještě nakoupili trochu španělských dobrůtek, vína a oliváče, ale o žádný kauf století nešlo- cena olivového oleje nejen ve Španělsku roste s tím, jak se sucho a horko zhoršují a sklizeň se tenčí. Francie nás přivítala velmi hustou dopravou a starými “dobrými” kruháči na každém kroku, takže jsme velmi rychle zakempili nedaleko pláže u výstavního zbohatlického městečka Biarritz, které se počítá stále do francouzské části Baskicka. Bylo krásně a oteplilo se, takže jsme si ještě užili dva dny plážové pohody s písečnými dunami a koukáním na vlny, to se nikdy neomrzí.

Pak už se ale  předpověď začala zhoršovat, a tak momentálně kočujeme nekonečným francouzským venkovem směrem k farmě ve Vabre, kde jsme před pěti (!) měsíci skoro začínali, a dál chceme jet co nejrychleji do Středomoří, kde snad bude zase hezky a teplo.

Ty nic nevíš, Johne Sněhu. Tak by se dal ve zkratce popsat zásadní myšlenkový a navigační obrat naší cesty, ke kterému došlo v minulém týdnu. Nacházíme se momentálně v krásném univerzitním španělském městě Salamanka, kudy jsme vůbec neplánovali jet, a kde jsou momentálně 3 stupně a výhled je ještě studenější…

Po fajn týdnu hlídání slepic v Palmele u Lisabonu (provedli jsme dva poměrně úspěšné výpady do města- jeden s dětmi a jeden bez dětí na střídačku..), kdy jsme hlavně využívali komfortu domu a zahrady a vycházek po okolí, jakož i místního bazénu, z čehož byla Nora nadšená, jsme se vydali na cestu na sever podél pobřeží. Jak možná víte, původní makroplán zněl, že objedeme celý poloostrov. Někde tady začal mít tento plán trhliny a při pohledu na výhledy počasí na severu Portugalska i Španělska (déšť, déšť, vítr, déšť, zima, déšť) jsme se pomalu začali smiřovat s představou, že sever poloostrova úplně mineme a pojedeme vnitrozemskou zkratkou přímo do Francie a (snad už) teplejšího Středomoří. Pohled na mapu počasí potvrdil, že pro zimu v teple je neradno zajíždět na západ od Gibraltaru a vůbec nejlepší je asi se držet někde pod Valencií, nebo kolem tý Málagy. 

No, takže jsme postupně přes nejzápadnější cíp Evropy na Cabo da Roca vyjeli až k městu Nazaré, o kterém jsme si oba s Bárou pamatovali, že jsou tu “jedny z nejvyšších surfovacích vln” na světě, tak jsme to chtěli vidět. Jak asi tušíte, během krátké návštěvy a jednoho přenocování na krásné divoké pláži jsme žádné speciálně velké vlny neviděli a neviděli jsme dokonce ani jednoho surfaře. To je vůbec takové malé zklamání- kde jsou? Nějak jsme mysleli, že tady na ně budeme narážet na každém kroku, ale možná jsou v ještě teplejším Maroku..? Výhled z karavanu přímo na divoký Atlantik za to ale stál a na chvilku jsme se s ním rozloučili.

Dále jsme projeli během jednoho deštivého dne celé vnitrozemí až k východní hranici se Španělskem u města Castelo Branco. Hned po opuštění pobřežní nejosídlenější oblasti (stačí se podívat na mapu silnic a je to celkem jasné..) na nás zase dýchla ta vnitrozemská opuštěnost a rurálnost. Cestou jsme kempovali na krásném místě u řeky Tejo, kde byly pěkné chodníčky..

U Castela Branco jsme měli domluvený další HelpX na kozí farmě, o které jsme věděli, že je off-grid, jsou tam kozy a nejméně pět dětí. Německá farmářka Sarah nás vyzvedla u hřbitova (kde jinde..) a dále jsme pokračovali asi 2km po pěšině, v které byly občas dost hluboká vymletá koryta od vody. Hned jsme si vzpomněli na šílenou cestu k olivám, jak nás musel Chris vytahovat džípem… Cestu na farmu jsme ale zvládli a  zaparkovali jsme u kozího výběhu, který byl kousek stranou od samotného “domu”. Po zabydlení jsme si šli popovídat a seznámit se s rodinou. Ukázalo se, že je značně alternativní :) 

Dům byl postaven na základě starého kamenného stavění a k němu různě přibývaly další kůlny a přístřešky splácané většinou z palet vyplněných slámou a obalených hlínou. My jsme přijeli zrovna ve velmi studený větrný den a prostory na nás působily velmi nehostinně a studeně. Samozřejmě ve vedrech, který tu je přes rok víc, než zimy, to asi působí úplně jinak. Do toho tři malé děti (6,4 a 1 rok)- takže všude bordel, prach, občas bahno, protože mezi přístřešky se muselo neprakticky procházet venkem.. No první dojem nebyl nejlepší, ale jak se zlepšilo počasí, viděli jsme i kladné stránky. Třeba místo bylo krásné- na vrcholku zeleného kopce s olivovým hájkem na jedné a s výhledem na hluboké údolí řeky na druhé straně.

Sářin partner Dori mě druhý den vzal na dojení koz (konečně jsem si taky zadojil) a pak na pastvu, cestou mi vyprávěl svůj příběh realitního agenta v Tel Avivu, přes výlet na psy-trance festival Boom! až k současnému farmáření. Svoje trilingvní (nevím, jestli to slovo existuje, ale mluvili německy, anglicky a hebrejsky) děti učili doma a obdivoval jsem jak jsou samostatné, odolné a jakoby vyspělé. Hodně se na nás během naší návštěvy nalepili, hlavně na mě, protože jsem je nedokízal ignorovat stejně úspěšně, jako jejich rodiče:) Taky jsem musel dohlížet na Mikuláše, jestli nedělá nějakou hovadinu, což většinou dělal (možná, že právě proto, že jsem byl poblíž, aneb další paradox výchovy). 

Přestože jsme hlavně kvůli studenému a nevlídnému počasí vydrželi jen pět dnů, byl alespoň pro mě pobyt velkou inspirací jak z hlediska toho, jak je možno žít (ale možná to bylo způsobeno jen špatnou architekturou, financemi, nebo dalšími vlivy, které neznáme, každopádně, elektřinu, teplou vodu a internet používali:), tak právě i výchovou dětí. Co se pomoci týče, zanechali jsme za sebou jen částečně vyspravenou cestu a zasazené brambory, ale hlavně Sarah ocenila, že se jí na chvíli děti nemotají pod nohy (motaly se pod nohy nám).

Po úspěšném vyjetí opravenou silnicí jsme zamířili přes skalní pohlednicové městečko Monsanto, kde se natáčel Rod draka (a v městečku to rádi připomínali na každém kroku), přes pohraniční “zemi nikoho”, kde to ve studeném šedivém počasí vypadalo celkem depresivně. Se samozřejmým cestovatelským spiritem jsme se už jaksi automaticky těšili zpátky do Španělska, asi stejně jako jsme se před více jak měsícem těšili do Portugalska. Ukázalo se, že obě země jsou opravdu hodně odlišné. Slyšeli jsme vtipné přirovnání ke vztahu ČR x Německo, kdy je váš soused nejen mnohem větší, lidnatější, ale i ve všem včetně fotbalu lepší, a ještě tam mají levnější máslo!

Po přejezdu hranice se ihned změnil vozový park, staré farmářské pickupy nahradily novější hybridy, a ve městech se znovu objevují dětská hřiště. V Salamance jsme pobyli jeden den a jedeme dál vstříc (doufáme) teplejším zítřkům!

Po opuštění “vyměněného” bytu na pobřeží Algarve a opětovném kočování s naším milovaným karavanem se nás opět zmocnilo cestovatelské nadšení a radost z objevovaní. Tedy..dokud je rozumné počasí (což bylo dosud 90% času), tak náš plán funguje, ale o tom později.

Nejdřív jsme jen kousek popojeli, abychom si prošli opěvovaný kousek pobřeží, kde se nacházejí známé a navštěvované jeskyně a útesy se skrytými plážemi. Na útesech vede i populární turistická stezka. My jsme zaparkovali karavan asi 2km ve vnitrozemí v proluce mezi venkovskými domy (stále platí, že speciálně v turistickém Algarve je celé pobřeží beznadějně ohrazené zákazy parkování nebo i jen vjezdu pro karavany)a dál se popovezli jen autem a pěšo. Procházka to byla krásná, ale jak už jsem zmiňoval, s dvěma dětmi je procházka po vysokých útesech nad oceánem docela adrenalinový sport a člověka to unaví :) 

Další dny jsme se potulovali doslova na konci světa- dojeli jsme se podívat až k Mysu Sv.Vincenta, což je ten nejvzdálenější cípeček vlevo dole, když se podíváte na mapu Pyrenejského poloostrova. Noře jsme podle pravdy sdělili, že dál od Prahy už to nejde, a že odteď už se budeme jen vracet. Byla “úplně nadšená”, ale asi si myslela, že do Prahy dojedeme ještě večer, takže další dny nadšení trochu opadlo :) Cesta na toto vzdálené místo se nám ale moc líbila, turistické oblasti jsme nechali za sebou a začalo pravé divoké Portugalsko. Rozkvetlé stromy a zeleň už jsem zmiňoval, tak teď se k tomu ještě přidal divoký oceán bičující vysoké opuštěné útesy a špatně opravené úzké silničky umocňující dojem, že sem na konec Evropy se jen tak nějaká dotace nedostane.

Při procházce po útesech(a zároveň hledání místa na nocování) jsme náhodou narazili na jednu zapomenutou Češku, která žila na tolika místech světa, až skončila kvůli střídavé péči o syna zde. Během deseti minut vylila krajanům srdce a podělila se s námi i o své zkušenosti a pozorování z Portugalska. Dozvěděli jsme se to, co jsme si tak trochu mysleli- že za naleštěnou výkladní skříní Algarve, Lisabonu a Porta se skrývá celkem chudá země, kde má většina obyvatel velmi nízký plat (prý 800E) a na druhou stranu životní náklady zvedají mohutné počty expatů, pro které je to naopak nádherná, čistá, bezpečná a levná země. Lidé jsou nám, jak už jsem zmínil, něčím jakoby podobní, ne fyzicky, ale takovou jakoby skromností až bojácností, proti sebevědomým Španělům naprosto odlišní. Možná, a o tom jsme dosud nic nevěděli, za to můžou desetiletí diktatury jakéhosi ultrakonzervativního režimu (“Estado Novo”) Antonia Salazara, který skončil revolucí v roce 76. (Stopy portugalské “poslušnosti” se prý dají i najít ve faktu, že se po razantní výzvě jakéhosi respektovaného admirála během covidu nechalo naočkovat rekordní množství obyvatelstva v zemích EU…). No bylo to zajímavé setkání a měli jsme další dny spolu s pozorováním chudého venkova o čem přemýšlet. 

Dvě noci jsme strávili ve skoro úplně prázdném kempu, kde to vypadalo jako někde na Orlíku po sezoně- zatím naše nejlepší kempová zkušenost! (Takže po sezoně ahoj na Orlíku!:) Pak jsme jeli směrem k historickému městu Évora s římskými památkami a cestou kempovali na super místech u přehrad- na rozdíl od Španělska v nich byla nějaká voda a kolem poletovalo mnoho ptáků, hlavně čápů, což byl pěkný zážitek. Došlo konečně zase na paddleboard na sladké vodě.

V Évoře se ale počasí nakonec zlomilo, ke špatnému, a zamračené dny vystřídaly vlny silných průtrží a poryvy větru. To už jsme ale směřovali do našeho současného “kempu” v městečku Palmela asi 30km od Lisabonu, kde v současnosti hlídáme švýcarské rodince jejich dům a, to se podržte, dvě slepice! :)) Po dlouhém váhání jestli se to vyplatí jsme se totiž nakonec zaregistrovali i do služby Trusted Housesitters, kde lidé hledají hlídače svých domácích mazlíčků, zatímco cestují. Typicky jde o psy, kočky, rybičky, ale najdou se i farmářská místa s koňmi. Dvě slepice, který musíme krmit ráno a večer hrstí zrní jsou docela jednoduchej začátek :) Máme k dispozici celý hostinský dům s terasou a výhledem na vzdálený Lisabon, ale jelikož zatím jen prší a fouká, tak využíváme hlavně YouTube :) Budeme tu ale ještě týden tak snad se to vyjasní.

Chápu, že takový titulek v nejtemnějších a nejnepříjemnějších dnech české zimy zní jako provokace, a také to trochu provokace je :) Ale zároveň je to naprosto pravdivé konstatování o počasí v jižním Portugalsku, kde se právě nacházíme. Celkem symbolicky, ale určitě i náhodou, se počasí ihned po přejezdu hraničního mostu do Portugalska změnilo na veskrze jarní- možná i díky posunutí času o hodinu zpět, což nám sedí víc, a většímu teplu už vyrážíme z karavanu před devátou, v mikině, pak v největším parnu je to na tričko a kraťasy, a kolem páté nebo když hodně fouká, tak opět nasazujem mikiny. Vzduch začal opravdu vonět po květinách, začali jsme vídat rozkvetlé stromy (asi hlavně mandloně) a ve stromech zpívají ptáci stejné trilky, které známe z Čech! Člověk je z toho docela zmatenej, protože si musíme připomínat, že je teprv leden, a takovéto jaro nás tedy možná bude provázet další ještě tři(!) měsíce!

Takže Portugalsko. U hranic ještě docela sympaticky divoké a neobydlené pobřeží, dále k mezinárodnímu letišti ve Faru stále více golfových resortů a oplocených areálů megahotelů, a organická síť uzounkých silniček mezi rodinnými farmami a domy. Krajina se změnila už za Sevillou, ale v Portugalsku definitivně převládá zelená, hned od pobřeží začínají malinké kopečky (u pobřeží ideální na zmíněné golfové resorty, ve vnitrozemí využívané pro dubové-korkové/pomerančové plantáže), které se celkem monotónně táhnou kam až oko dohlédne.

Kromě členitého a barevného pobřeží bude Portugalsko možná nudnější než Andalusie, ale hrozně nás baví ta celkem viditelná změna kultury, lidí, těch maličkostí, kterých si cestovatel všímá. Káva se nepije s mlékem ve skleničkách, ale v šálku a presso. Na ulicích nejsou psí bobky. Města jsou zanedbanější, i na turistickém Algarve (jižní část země) se najde spoustu neobydlených domů v dezolátním stavu. Rapidně ubylo dětských hřišť ( ve Španělsku všude). Lidé vypadají obyčejněji, češtěji, nevím jak to vysvětlit, ale možná si nedrží takový odstup jako Španělé. Je tu hodně Indů, asi kvůli bývalé portugalské kolonii v jižní Indii, a Britů, kvůli několik set let trvajícímu spojenectví (a touze Britů občas vypadnout z jejich studeného deštivého ostrova). Všechno je tu omšelejší a pro nás tedy jaksi sympatičtější :) HDP Portugalska a životní úroveň je ostatně prý dost podobná té české.

Máme za sebou teď 5 dnů u moře opět ve vypůjčeném bytě a už se moc těšíme zpět do karavanu a definitivně jsme si potvrdili, že už se do nějakých bytů cpát nebudeme. Děti jsou prostě nejspokojenější v karavanu, líp spí, my také a být takhle déle na místě, kde toho nejde moc dělat, kromě chození po pláži je vlastně nuda. Teda samozřejmě- být tu bez dětí...ale to je zase jiná písnička.. :)) Poslouchali jsme teď velmi sympatický díl našeho oblíbeného pořadu Casablanca na rádiu Wave, kde rodiče tří dětí po cestě kolem světa obytkou přiznali, že cestovat bez dětí by bylo vlastně ideální! :) Skvěle řečeno, ale když už to nejde, tak děláme co de, no.

Dětem navzdory. Cestu kolem světa jednou docení, ale radši jim to už neříkáme, tvrdí manželé Kočí

Eva a Jan Kočí vyrazili na víc než roční cestu kolem světa. Jejich tři děti se ale na ni moc netěšily, přiznávají manželé. „Opustily domov a nebylo to pro ně snadné. My ale nelitujeme. Svět se mění a není na co čekat.“

Radio WavePavel Sladký

Zápisky o cestě jsem přerušil někde u Gibraltaru, takže jen shrnu co bylo pak. Spali jsme dvě noci na skvělém místě u větrných turbín a s výhledem na Afriku, která byla z toho místa asi tak daleko, jako když koukáte z Petřína na Jižní Město..jen se dotknout! Za pěkného počasí by si člověk skoro vyjel do Afriky na paddleboardu- kdyby nebyly tak časté náhlé změny počasí, větrno a vědomí, že průliv má hloubku až jeden kilometr! Větrno sice nebylo (což je tady hodně vzácné), zato však celý den lilo a lilo, takže jsme koukali na “dlouhé” pohádky, četli, hráli a stavěli stavebnice.

Další den jsme na půl dne mrknuli do městečka Tarifa, což je nejjižnější výspa kontinentální Evropy a zároveň symbolické místo, kde se Středozemní moře zázrakem mění na Atlantik (a naopak :) Ano, je tam i instagramovatelné fotomísto. Kromě toho je to také Mekka kitesurfingu, protože nedaleká mnohakilometrová pláž je přímo oteřená stálým větrům od oceánu. Parkoviště u pláže bylo ale bohužel dosti smutně oskvotované desítkami karavanů, dodávek, autobusů i jedním obytným kamionem, přestože oficiálně je zde povoleno jen stání přes den. Trochu se to tu vymklo z rukou, všude bordel, z mnoha dodávek vytékala odpadová voda přímo pod auta, což je prasárna a žadnej zodpovědnej kemper to nedělá. My máme takovej kýbl a vždycky to jdem vylejt do kanálu, nebo někam do křoví, aby někde nebyla louže nebo bahno. Pláž samotná byla krásná a samozřejmě tam byli i kiteři, z nichž někteří se nebáli zajíždět i několik kilometrů od břehu! Pěkný sport, ale v Čechách trochu nelogický (potřebujete velkou plochu a vítr, tak možná Lipno). 

Pak jsme strávili pár dní ve městě Cádiz, které se pyšní tím, že je údajně nejdéle a stále obydleným městem v západní Evropě, už někdy od před-Féničanů. Má hodně zajímavou polohu na takovém výběžku uvnitř zálivu, takže skvělé kotviště. Nedaleko se taky nachází mys Trafalgar, kde se odehrála ta slavná námořní bitva, kde Španělům spadla korunka a přestali být námořní velmocí. Cádiz jsme si užili hlavně díky skvělému parkování u hřbitovní zdi přímo na nábřežní promenádě asi kilometr od centra. Tam jsme zašli jednou s dětmi, ale jinak jsme si užívali hlavně pláž, sluníčko a dosud neviděný příliv a odliv na oceánu, jehož rozdíl byl až tři metry- takže při odlivu se objevila různá skaliska a to moře vypadalo úplně jinak. Došlo dokonce i na koupání a ozkoušení neoprenu- konečně. Snad ještě v Portugalsku příjde ke slovu. První kontakt se studenou vodou byl trochu jakože whaaat??!, ale pak se to fakt zahřeje a šlo by to i dýl. Večer jsme z promenády viděli i paddleboardistu, který si pohrával na vlnkách asi 500m od pobřeží. Asi to chce vědět ten odliv/příliv.

Pak už jsme nabrali směr na Sevillu, kde jsme měli zařízený pobyt na 6 nocí opět přes HomeExchange. Do Sevilly jsem sice původně vůbec nechtěl, ale protože se nám nepodařil najít žádný byt v Córdobě ani Cádizu, kde jsme chtěli být déle, nakonec jsme vzali za vděk Seville. Koneckonců, je to hlavní město Andalusie, flamenca, býčích zápasů a všech těch ryze španělských romantických obrazů. Po klasické logistické megaoperaci s karavanem a nastěhování (stačí si představit, že jedete do bytu třeba někde na Vinohradech a všechny věci máte v karavanu, se kterým se tam ale nesmí- a ani to vlastně nejde :) jsme se po zbytek dne jen váleli v bytě a snažili se ho vytopit (bydlení a vlastně i města jsou zde spíš stavěna s cílem co nejvíc chladit). Do jižního Španělska totiž přicházela bouře Irene, která zapříčinila, že dalších pět dnů pršelo buď hodně, docela dost, a nebo jen trochu. Byteček byl takový malý příjemný, ale pro rodinu s dvěma malými dětmi bohužel nevhodný. To jsme poznali vlastně hned, ale Nora to jen katastofálně potvrdila hned první den, kdy v nestřeženou chvíli poškrábala nužkami jednu z celkem čerstvě natřených zdí. Druhý den, a pak i pátý den, nám i přišla zpráva od majitelky, že si sousedé stěžují na hluk o siestě. Začli nám docházat příčiny toho, že většina dětí je tu evidentně zavřená ve vzdělávacích institucích až hluboko do odpoledne a na dětských hřištích je nejvíc živo tak v sedm, osm večer- oni chtějí mít klídek! :) Jako, chápu to, ale my do toho schématu prostě nezapadáme.

No nic, kromě trablů s bydlením a konstantním deštěm (zase dobrý, že jsme nebyli v karavanu, tam by to taky nebylo úplně růžový..), jsme se poslední dva dny přeci jen podívali do centra, prošli si hlavní památky, a hlavně se i zase projeli na kolech,protože v Seville taky pochopili význam cyklostezek pro dopravu (město je taky v naprosté rovině)a asi před 15ti lety zainvestovali do infrastruktury. Výsledkem jsou krásné speciální pruhy, skvělé značení, stojánky s kolama každých 300m a nadšení cyklisté a koloběžkáři. Hodně tu frčí elektro-koloběžky, hodně mladí lidé 20-30let, ale klidně i padesátníci. I chodci jsou dost disciplinovaní a opravdu dodržují pruhy pro chodce a pro cyklo. To pro nás s Bárou byl příjemný zážitek se projet městem (každý měl půl dne a druhý hlídal). Mít s sebou kola by bylo skvělý, ale už jsme to nepobrali. 

Poslední den byla opět megaoperace v opačném sledu, navíc s uklízením bytu, ale karavan na nás nakonec šťastně a nedotčeně čekal na sídlišti, nacpali jsme do něj tašky, pytle a bedny a rychle odjeli pryč. Teď jsme znovu u moře v mrtvém letovisku Matalascaňas a je to taková pohoda!! Čistý vzduch, nekonečný horizont, západy slunce s grilováním, můžem si řvát jak chcem i o siestě! Heh!

No možná ne zase tak velká. Jenom se mi líbil ten dramatický nadpis. Chtěli jsme (tentokrát mi radila s tématy i Bára) u příležitosti symbolické půlky naší cesty napsat pár čísel a postřehů, na které jsme zatím přišli.

Takže na cestě jsme nějakých 110 dní, najeli jsme zatím 5500km (což vlastně není tolik!Když to vydělíte, tak je to jak denně dojíždět do práce..). Za ubytování jsme zatím platili devět nocí, v ostatních případech nadivoko(plus dobrovolnictví přes HelpX a výměna bytů přes HomeExchange), převážně přes park4night. Na autě ani na karavanu nenastal zatím (hlasité klepání na dřevo) žádný velký problém, kromě uraženého přídavného zrcátka, jednoho světýlka, odlepeného solárního panelu.. 

Co se lidské osádky týče, žádná velká ponorka se nekoná (já s Bárou už jsme na delší společné cestování zvyklí a nějak to prostě snášíme, i když některé dny jsou tišší než jiné:).  U dětí se trochu bojíme, že pro ně bude dost obtížný návrat do reality, kde nebudeme my, ale další často dětsky kruté a drsné děti ze státních školek… Jak už bylo párkrát řečeno, nepřestává nás udivovat jejich schopnost adaptace na cokoliv, včetně občasných nestandardních situací (nedávno jsme je takhle ještě v pyžamech z karavanu cpali do auta, abychom trochu popojeli ze zákazu parkování-bylo to pro ně dobrodrůžo, a hned jak se zase zastavilo a pustila pohádka, všechno asi zapomněly..). Navzdory obavám starostlivých prarodičů nijak nestrádají a změna prostředí klidně každý den je nechává netečnými. Důležitý je podle mě zabydlený prostor karavanu a nějaké ty rituály, které jsme si za cestu vybudovali- ať už navyklé způsoby jídla, hygieny, odpočinku. Dost se snažíme dodržovat stejný časový plán a daří se nám to často už i bez koukání na hodinky. Takže děti to nesou dobře, Nora už si přestala i stýskat po domovu, což ji přepadalo tak první dva měsíce, ale většinou jen tak na minutu. 

Karavaning je sice fajn, ale žádný dlouhodobí srdcaři z nás asi nebudou. Nejradši bychom prostě dál chodili na čundry, jezdili vlakem a na kole a pokud možno s dětma. (To se možná s karavaningem nevylučuje, spíš myslíme takový to libování si ve vychytávkách a vylepšeních karavanu a vyhledávání dokonalých kempů…nevim, dál.) Jsme každopádně vděční, že díky karavanu můžeme bezpečně tahat děti s sebou na takovouhle cestu atd. Přestože jsme koupili malinko dražší,než jsem původně chtěli (i tak pod spodní hranicí průměrných karavanů z druhé ruky), vůbec toho nelitujem, všechno je funkční, slouží, a určitě to zas dobře prodáme.

Po Praze, po městě se nám nestýská vůbec, kór takhle v zimě, když slyšíme a vzpomínáme, jak je tam touhle dobou hnusně :) I na cestu vybíráme co nejklidnější místa a trasy v přírodě (navštěva většího města je vždycky trochu stres a vždycky jsme pak rádi, že odjíždíme).

Po práci s nám taky nestýská, ale už se samozřejmě těšíme až budeme mít zase každý nějaký svůj projekt, jen to není nic, co by nám nějak bytostně chybělo. (Vono děti jsou projekt až až..)

Španělé jsou fajn, tahle země je prostě na karavaning super. Je obrovská, což prostě člověk pociťuje až když tu je, a ještě víc, když jedete maximálně 80km/h a posouváte se po kousíčcích. Celá zima se tu dá strávit bez problému, celej život asi taky. Bohužel nemáme možnost nahlédnout víc do vnitřního, duševního světa Španělů, protože jsme s mnoha prostě nemluvili. To je velký dluh, který snad ještě splatíme. Naše španělština stačí na servisní konverzaci a porozumnění občasných hlášek kolemjdoucích (“Utíká vám dítě.” “Ta voda není pitná.” “Tohle je nebezpečné.” :)) Jinak je fajn jí trošku znát, protože Španělé anglicky fakt moc nemluví a jsou rádi, že jim jdete vstříc.

A dál nevim, máte nějaké otázky? Zajímá někoho něco? Je tu někdo? Napište nám, budeme rádi. Zdravíme ze Sevilly, pořád tu prší a to je dobře.

Normálně bychom to neřešili, ale díky Klasově počítadlu na stránkách víme, že už jsme na cestě 100 dní. Chtěl jsem u té příležitosti trochu zabilancovat, ale momentálně jsem na to moc unavenej, protože jsem celé odpoledne chodil po Tárikově skále, neboli po Džebel al-Tárik, neboli po Gibraltaru. Takže pár fotek, pozdrav a bilance někdy jindy.

Po týdnu v luxusu vypůjčeného bytu jsem se trochu obával, že vyměkneme a špatně se budeme smiřovat s návratem ke kočovnému cikánskému životu. Omyl! Děti se jako vždy přizpůsobily nad očekávání dobře, ba dokonce se už do karavanu těšily! Po vyklizení a uklizení a předání bytu jsme se přesunuli jen kousek na již známé místo u pláže, abychom si v klidu naplánovali další cestu. 

Šlo o Silvestr. Z Čech jsme zvyklí, že je spojen z nelidským divočením a pyrotechnikou, před kterou už mnoho let utíkáme, a i zde jsme chtěli i kvůli dětem být spíš někde v přírodě a klidu. Zároveň jsme byli strašně zvědaví na Córdobu, další starověké město, které bylo svého času (asi tak před tisíci lety) nejlidnatějším a nejpokročilejším městem známého světa. Nakonec jsme to tedy naplánovali tak, abychom do Córdoby přijeli prvního, kdy už snad bude klid :) Silvestra jsme nakonec strávili v okouzlujícím městečku Antequera, což byl takový skrytý klenot nedaleko dálnice, ale jakmile jsme se přiblížili, věděli jsme, že tu zůstaneme a bude to v klidu. Parkovací místo bylo na luxusním pahorku nad městem, odkud byl nádherný výhled na pevnost a prapodivnou skálu za ním, která připomínala obří lidskou tvář. Posuďte sami.

Kromě vandrování po městečku, pevnosti, hříštích atd.jsme vyrazili i do nedalekého přírodního parku Torcal se skalním městečkem. Byli jsme zvědaví na srovnání s Adršpachem. Adršpach vyhrál, ale i tak to bylo fajn.

Silvestr byl nakonec úplně v pohodě! Nakonec jsme byli až trochu zklamaní tím, jak strašně moc to Španělé neprožívali :) Pár petard možná, párty hard rozhodně nee. 

Takže do Córdoby. Parkovali jsme na skvělém taktickém místě (u hřbitova..), asi 20minut chůze od atrakce číslo jedna, tedy mešity-katedrály, takže cestu do centra zvládaly i děti. Bez velkých cavyků jsme za dva dny obešli malý výsek historického centra s křivolakými uličkami, 2000 let starý římský most a nakonec i onu mešitu-katedrálu.

To je opravdu oficiální název, občas se tomu říká zkrácené jen Mesquita, ale jinak je to přesně to, jak to zní. Mešita A katedrála. Prostě stará pohádka o rozšlapané náboženské bábovičce jak jsem to tady už zmiňoval. To si takhle muslim postavil svatostánek, nádhernou velkou mešitu, přišel křesťan, muslima vyhnal, a aby to zpečetil, doprostřed jeho svatostánku postavil ten svůj! Návštěvy jsem se s dětmi opět bál, uvnitř jsme strávili slabých 20minut (šlo by tam být aspoň hodinu, ale byla tam i docela zima a tuna lidí), ale i tak to stálo za to. Působilo to na nás neuvěřitelně bizarně a jaksi smutně srandovně, že si to takhle ty lidi navzájem dělaj. Osobně jsem byl ve spoustě mešit a mám ten prostor rád, dokonce víc, než běžný kostel, takže jsem vnímal obě polohy jak mešity (důraz na strohost, zároveň mozaiky, sloupy, “prostor pro modlitbu i studium”), tak katedrály (všudypřítomné symboly křesťanství, sochy, obrazy, svíčky, věže..). No opravdu to bylo zajímavé a jsme rádi, že jsme to viděli, z fotek to tak nevyzní..

No a proč že objevujeme tu Ameriku? Od začátku Španělska nějak nemůžeme přejít na ten španělský pozdní režim. Siesty, pozdní oběd, pozdní večeře, pozdní všechno. Prostě nám to s dětmi nejde. Proto taky skoro nechodíme do restaurací- když chceme jíst, jsou většinou zavřené.

ALE! Cestou z Córdoby do Rondy jsme zastavili u benzínky, kde byla i snídaňová restaurace narvaná nejen kamioňákama, ale i všema ostatníma! Pracanti ve vestách si tu podávali dveře s vypíglovanýma džentlmenama v sakách a všichni bez rozdílu do sebe cpali vynikající rozpečené bagetky (tostady) zalévané oliváčem a rajčatovou šťávou a většinou se šunkou a dalším.. Zní to jednoduše, ale jak je to rozpečené a s tím výborným olejem, tak je to hrozná mňamka. Přidejte k tomu vynikající silnou kávu a čerstvou pomerančovou šťávu a je to snídaně šampionů. Takže na tom si od té doby jedeme, objevujeme novou stránku této země a její stravovací kultury.

Po instalaci a dobastlení posledního solárního panelu na střechu jsme se následující den sbalili a slovy Mikuláše “zapojíme karavan a pojedeme do městečka!”. Vyrazili jsme nejdřív vyzvednout náhradní zapalovač na plynovou lednici, který jsem si nechal poslat na adresu obchodu se zdravou výživou v Órgivě. Opravdu tam byl! Rovnou jsme si prošli i ezo-umělecké trhy plné hipíků s dredama a zašli jsme i na snad první oběd do restaurace u silnice- co nám přinesli byla nefalšovaná kocovinová prasárna s vajíčkama, klobásama a jitrnicí. Děti byly nadšené! :) Evidentně horská výživná strava s vlivy britské full English breakfast. 

Pak už jsme chytili směr na Granadu, která byla sice nedaleko po dálnici, ale snad celou cestu se jelo do kopce a auto bylo rádo, že zvládá aspoň 70km/h. V Granadě jsme jeli vyzkoušet tip z park4night, zatím oficiálně neotevřený karavan kemp, který měl být zadarmo. A opravdu- přivítal nás jakýsi energický zahradník, který nám španělsky pokynul, ať si zaparkujem kdekoli se nám líbí a zůstaneme jak dlouho chceme :) Elektřinu jsme nepotřebovali, takže zadax. Fakt luxus, do centra Granady 4km (to je z kempů, které jsou většinou na okraji měst velmi dobrá vzdálenost), voda, odpad, hřiště! 

Další den jsme se rozhodli do  toho šlápnout naplno: dopoledne jsme trochu prošli část centra s vánoční výzdobou (dokonce i umělý kopec s dušema simulující asi sáňkování..), po poledňáku pak do atrakce číslo jedna- pevnosti/paláce/zahrad Alhambra, která se majestátně a neskutečně tyčí nad městem a v kombinaci se zasněženými vrcholky nedalekých hor vypadá fakt impozantně. Koupili jsme si plnou vstupenku, která je též do interiéru paláce, kam se ale musí chodit striktně na objednaný čas z důvodů kapacity. To na celý výlet uvrhlo lehký stín stresu a nestíhání, protože objekt Alhambry je dostatečně velký i na celodenní výlet a my měli jenom asi hodinu a půl a dvě děti na krku… Nakonec jsme to nějak zvládli, bylo to krásný, ale samotný objekt paláce jsme si moc neužili, děti měly záchvat zlobení a honění, bavilo je nezvyklé prostředí mramorových podlah a fontánky, potůčky, židle a zátarasy.. Zahrady a výhledy z pevnosti Alcazaba byly ale úžasné- i díky podvečerní hodince před západem slunce. Další dva dny jsme pak procházeli pitoreskní maurskou čtvrť Albaicín, megaobchoďák Nevada (pokus o nákupy, nevyšel) a procházku soutěskou za městem.

Už před začátkem cesty do Španělska jsme věděli, jaké počasí a teploty nás kde budou zhruba čekat. Také jsme slyšeli, že je velký rozdíl mezi pobřežím (díky stabilizujícímu efektu moře teplejší noci a ne tak teplé dny) a vnitrozemím (chladné až mrazivé noci, teplé sluníčko). Granada nám to připomněla. Město leží asi v 900m.n.m. na dohled od zasněžených hor a v noci teplota klesala k nule. Poslední noc nám dokonce v sedm ráno (největší zima je ráno) zamrzl i butan a nemohli jsme ani přitopit. Tehdy jsme si řekli, že dost bylo Granady a jedeme směr moře.

Další dvě noci jsme tak zastavili nejdřív u přehrady, kde to vypadalo jak někde v Chile, ale taky tam byl ranní vlhký mrazík od vody, a pak v městě Alhama de Granada, kde byly i skvělé přírodní a přístupné horké prameny, takže jsme se (konečně) mohli vykoupat :)) Bylo to i moc pěkné městečko s vánoční výzdobou a neúměrně velkým kostelem (samozřejmě přestavěnou mešitou, jak je místním křesťanským zvykem- připomíná mi to nějaké bitvy z pískoviště, když vám někdo schválně zboří bábovičku a ještě se tam vyčurá..). Ranní teplota -4stupně nám ale znovu připomněla, že takhle to nepůjde a konečně jsme tedy dojeli k moři, kde bylo o 10 stupňů víc a naprostá pohoda.

Zde v bytě půjčeném přes službu HomeExchange trávíme vánoční svátky s prarodiči a užíváme si luxus nonstop pračky, myčky a několika zavíratelných místností :)) Pěkné svátky! 

Uplynulý týden a něco jsme strávili u oné polsko-britské rodinky na úplné samotě u hřebenové silnice Contraviesa, táhnoucí se po pohoří  Lújar oddělujícím pobřeží a Sierra Nevadu. Hlavní a největší devizou tohoto místa tak byl neustále fascinující výhled na všechny strany, především však na moře a dokonce na africké hory počínajícího Atlasu, rýsujícího se skoro 200km daleko na obzoru. Naši hostitelé nás nejdřív lákali, že “za dobrého počasí, občas je vidět Afrika..”, ale nakonec jsme ji viděli skoro každý den. Dodávalo to tak výhledu příměs exotiky a osobně jsem se těch pohledů nemohl nabažit.

Karavan jsme zaparkovali nedaleko vlastního domu Oly a Martina a měli jsme tak příjemné soukromí a nerušené výhledy. Jejich dům, který koupili teprve před třemi roky, byl velmi studený a nehostinný. Možná v horkém španělském létě je to něco jiného, ale na zimu opravdu nic moc. Ola byla umělkyně s vizemi a hlavou v oblacích, Martin učil online angličtinu a obchodoval s kryptem. Jak se ukázalo hned první den, byl sice akční, ale v práci dost nepraktický a nešikovný. Jejich domácnost tak vypadala podle toho- hlavní dveře zesílené překližkou (efekt podle mě nula)ve vlhku drhly o podlahu, že se skoro nedaly otevřít, kamna netěsnila, takže spalovala příliš dřeva, v kuchyni nebylo žadné světlo, v koupelně neodtékala sprcha, v dílně naopak protékala pračka a nikdo se nenamáhal jí postavit rovně (až já..), takže při otáčkách nadskakovala. Martin, Ola a jejich dcerka Maya však byli poměrně v pohodě, v ještě snesitelných mezích “ezo”, zvláště Ola s námi mnohokrát chtěla rozmlouvat, abychom si “sladili dynamiku”atd. 

Já jsem se s Martinem hned druhý den pustil do hlavního projektu,  a to instalace 4 velkých solárních panelů na jejich šikmou (naštěstí ne moc) střechu. Z Martinova smělého plánu a přístupu jsem byl v rozpacích, a jak se později ukázalo, právem. Zamýšlel přidělat panely k L profilům, ty k ocelovým traverzám ze šrotu a ty speciálními hmožděnkami do pálených tašek na střeše. Jak se ukázalo, byla to, slovy klasika, “past vedle pasti”! Sklon střechy byl nepravidelný, v traverzách byly výstupky, které jsme museli odřezat, na střeše bylo málo místa, Martin měl strašný bordel v nářadí, a tak jsme občas něco nenašli a museli improvizovat… Nakonec jsme však po týdnu skoro každodenní práce dopoledne a občas i odpoledne domontovali poslední panel a bylo to. Práce na střeše samozřejmě měla to pozitivum, že jsem se mohl stále kochat těmi výhledy, viz výše. Bára většinu času sbírala a louskala mandle, nebo hlídala děti,které si užívaly cizí pokojíček plný hraček. Maya totiž jezdila do školky, takže přes den ho měly pro sebe. 

Kromě krátkých výšlapů po okolí jsme si udělali jeden celodenní výjezd autem po horách až do nejvýše položené horské vesničky Treveléz, odkud se podnikají treky k vrcholům Sierry, a je známá také jako místo sušení tradiční španělské šunky. Asi kvůli příhodnému vzduchu. Městečko tak sestává ze směsi domů, hotelů, restaurací a obchodů a sušáren šunky. Ve vzduchu to příjemně voní.. :) Udělali jsme jeden malý okruh za hranice města, ale i tak to byla nádhera- ostré horské sluníčko pálilo o sto 6, všude kolem zurčily potůčky z hor, kolem městečka byla terasovitá políčka se stále ještě dozrávající zeleninou. Zároveň žlutě zbarvené listy stromů připomínaly, že je vlastně podzim, tedy vlastně ehm, zima, 14 dní před Vánoci. Což je věc, která nám stále nejde na rozum a myšlenku Vánoc si musíme aktivně připomínat, jinak bychom na ni úplně zapomněli.

Poslední týden jsme strávili po dlouhé době zase dobrovolničením přes HelpX, tentokrát na olivové farmě v hippiesáckém údolí El Morreón u silně alternativního městečka Órgiva v pohoří Sierra Nevada. Všechno znělo skvěle, britský farmář Chris (padesátník, DJ, hulič, otec tří dospělých dětí) nám po fiasku na poslední farmě u Archeny rychle kladně odpověděl, že není problém přijet i s dětmi a uvidíme. Dali jsme si tedy sraz na benzínce u Órgivy, kam zrovna odvezl poslední dávku oliv na lisování oleje a doprovodil nás ke své farmě až úplně na konci údolí. Cesta se nejdřív neustále zužovala, potom přešla v prašnou hrbolatou pěšinu, a vše korunoval prudký sjezd z kopce a průjezd bambusovým tunelem. Když zrovna Bára říkala “Tak teď ještě brod.”, přišel brod. Nakonec jsme ale opravdu vjeli na jeho dvouhektarový pozemek a zaparkovali karavan vedle jiného.

Pozemek byl vlastně hlavně olivovým sadem, ale různé paloučky byly využity na malé zahrádky, skleníky, a hlavně pak na nejrůznější boudy (rotundovitá jídelna, latrína s výhledem na řeku, sprcha, milionářský bazén s teráskou, dům postavený kolem obytné dodávky, dvě jurty s hudebními nástroji, diskokoulí a venkovním barem..). V souladu s duchem celého údolí nechybělo ani množství starých dodávek, karavanů, aut, motorek a kol, od funkčních až po šrot. V karavanech totiž Chris ubytoval četné dobrovolníky, s jejichž pomocí toto místo v průběhu posledních 20ti let vybudoval. V současné době hlavně pomocníky právě na sklizeň oliv- ty se sklízejí zhruba od prosince do března, takže ideálně na evropskou zimu. O pomocnou sílu tak zřejmě nemá nouzi. Jenom za týden, co jsme tam byli se sestava několikrát změnila a neustále někdo přijížděl a odjížděl.

Ihned po příjezdu se nás zmocnila euforie a nevěřili jsme na jak krásné a speciální místo se nám podařilo dostat! Také ostatní dobrovolníci byli samí sympaťáci a (jak už jsem zmínil dřív) těšili jsme se na pokec a socializaci. Jak už ale asi z tónu tušíte vyskytlo se jedno velké ALE. Nejen, že se po prvním dni ukázalo, že práce je dost náročná a zabere i s přestávkami prakticky celý slunečný den, ale hlavně Chris okamžitě nastolil nepříjemně vyhrocenou pracovní atmosféru, kdy neustále napomínal lidi ať pracují (a to se nikdo neflákal!), uděloval rady jak vše dělat lépe a vůbec všechno co říkal, znělo velmi nepříjemně a neslušně. Jeho slovník naprosto postrádal slovíčka jako děkuji, nebo prosím… Po dvou dnech jsem takového chování měl dost a začal jsem přesvědčovat Báru, že pojedem, ale je pravda, že děti si to docela užívaly, skákaly celé dny na trampolíně, hrály si u potoka (který romanticky protékal přímo středem sadu) a užívaly si i kočku a psy.

Snažili jsme se tak ještě pár dnů odfiltrovat Chrise a soustředili jsme se na děti a ostatní pracanty. Bylo moc příjemné se večer sejít ve vyhřáté kuchyni,společně vařit, jíst, popíjet a klábosit. Stačili jsme prozkoumat jen nejbližší okolí, ale i tak to stálo za to. Nechápu, co se Chrisovi stalo, vyhoření, finanční problémy, rodina, hulení..ale přišlo mi to jako smutný konec jednoho alternativního osudu.

Po týdnu jsme se tedy sebrali a oznámili jsme Chrisovi, že odjíždíme. Odjezd totiž z jeho strany vyžadoval poslední laskavost a sice vytažení našeho karavanu jeho silným džípem z údolí. (Byli jsme tak v jistém smyslu opravdu jeho vězni.. :) Nechal nás půl dne čekat,ale nakonec nás opravdu vytáhl a byli jsme volní! :)) Ostatní se s námi (závistivě?) loučili, ujištovali jsme se, že o tomto zážitku je nutné napsat patřičné reference a varovat tak další nebohé následovníky.

My jsme se vydali prakticky ihned na další HelpX jen 20km daleko, ale zato o dost výš, na 1200mnm vysoký hřeben, kde momentálně pomáháme britsko-polské rodince s instalací solárních panelů a sklízením mandlí. Je tu nádherný výhled na jih na moře, lesknoucí se kdesi daleko a hluboko a splývající s oblohou, a na sever na zasněžené třítsícovky, které už mi asi během tohoto výletu zůstanou nedostupné.

U laguny Mar Menor jsme nakonec v klidu a míru strávili 4 noci, což bylo nejvíc nocí, které jsme (kromě kempu u Barcelony)zůstali na stejném místě. Místo samotné mě sice zezačátku moc nelákalo (jednalo se o dost velkou nezastavěnou pustinu plnou křovisek obklopenou nevzhlednou rekreační zástavbou ze 70.let), ale mělo nesporné klady- několik dalších karavanů, což je fajn, protože se vzájemně hlídají, blízkost města s obchodem a zároveň volnost kolem, no a samozřejmě hlavně bezprostřední pláž laguny s neodolatelnými západy slunce nad ní…

Kromě paddleboardu a cachtání (voda byla o něco teplejší než moře, velmi slaná, ale také s občasnými medúzami) jsme dny trávili výlety po okolí-na zmrzlinu, na maják, pobřežní park Calblanque s krásně zachovalou přírodou a “salinas”-slanými jezírky, kde rádi pobývají migrující ptáci. Spatřili jsme i plameňáky.

Pak už bylo na čase jet (a vylít záchod :), takže jsme přes Cartagenu a překvapivou pobřežní mlhu (“taró”), hustou jako mléko a valící se od moře na pevninu v době příznivé teplotní konstalace moře/země, dojeli přes Mazarrón(totál mlha!) a Calabardinu (super skála) až do provincie Almería v Andalusii.

Tato pohádkově znějící země nás lákala od samého začátku a moc jsme se na ní těšili, hlavně kvůli maurské historii, ale i kvůli horám Sierra Nevada a celkové odloučenosti. Přeci jen, dá to trochu přemáhání dojet až sem a nezastavit se už po nějaké z tisíců krásných pláží po cestě… 

Od pobřeží jsme se odtrhli v momentě, kdy počet foliovníků začal překračovat kritickou hranici “od obzoru k obzoru”. Na jednu stranu jsme místo vzniku evropské zeleniny chtěli vidět, ale tušili jsme, že to nebude na dlouho. Foliovníky sice svou šedivostí a zaprášeností docela dobře zapadají do krajiny, ale ani ta krajina se nám moc nelíbila. Zato krátce po sjezdu z dálnice na Sorbas to začlo stát za to. Vysušenost získala nový rozměr s drolící se krajinou plnou kaňonů, nepravděpodobných skalních útvarů a dalekých výhledů.

V Sorbas jsme na dvě noci zkusili placený kemp na farmě u Němce Rolanda. Slibovali jsme si od toho klid,wifi a nějaká ty zvířata. Bylo to v podstatě oukej (další asi 4 obytky byli převážně starší Němci, takže veškerý hluk jsme obstarali my), ale nedělalo nám moc dobře vědomí asi 30m srázu nedaleko karavanu, který nebyl až na pár keřů nijak ochráněn. Na jednu stranu, výhled krásnej, na stranu rodičovskou, nic moc :) Čas jsme tu strávili hlavně praním prádla a léčením Mikuláše, který měl nějakou slabost, ale za den se z toho dostal. V Sorbasu jsem dobře pokecal s dalším Němcem, který tu právě otevřel kulturní a řemeslné centrum a s radostí mi ukázal ručně vyráběné hudební nástroje z agáve a dalších pouštních rostlin. (Po tomto rozhovoru jsem si teprve uvědomil, že máme vlastně strašně málo sociálních kontaktů, protože jsme furt spolu jako rodina, kempům se vyhýbame a ve městech je většinou liduprázdno…)

Přes zajímavý motorkářský okruh uprostřed pouště, kde jsme krátce omrkli trénink, jsme prozkoumali městečko Tabernas s pevností (jak jinak) a začli pozvolna stoupat do podhůři Sierra Nevady. První zastávka ve vesnici Padules nás naprosto okouzlila, jednak samozřejmě výhledy a vegetací kolem (pomerančovníky, olivy, granátová jablka), ale i skvělým místem na parkování s vodou a pekárnou nedaleko. Nacházíme se už v kraji Alpujarras, který je znám svými bílými vesničkami. A tady teď jsme.

Od klášteru v horách jsme se jen neradi odlepili směrem k Archeně, městečku u Murcie známém horkými prameny a lázněmi, které se prý řadí mezi nejstarší v Evropě. My jsme tam jeli ale hlavně na další HelpX, respektive tentokrát WWOOF- asi nejstarší a nejznámější dobrovolnickou platformu zaměřenou na organické (“bio”) farmy. O místě jsme měli nejasné informace a skepse začla narůstat, když jsme den předem zjistili, kde přesně se místo nalézá- nikde! Anglicky- in the middle of nowhere.Vysušená planina asi 3km za Archenou bez jakýchkoli sousedů, řek, hor, hřišť, chodníků na odrážedla.. 

Tyto obavy se bohužel bezezbytku potvrdily, když jsme napodruhé (poprvé jsme přijeli ke smradlavé farmě, kde právě vylévali kejdu pro prasata..nebo to tak aspoň smrdělo)dorazili k zarostlému, asi 3hektary velkému pozemku, kde nás přivítal energický a vychrtlý týpek Shu a ihned nás začal provádět po svém království. Během dvou minut nám bylo jasné, že to není vhodné pro děti a ani nám se tam nelíbilo. Jen ze slušnosti jsme se nechali pozvat k posezení a pár domácím pomerančům, děti si zatím spokojeně hrály na pískovišti- hostitelé měli totiž malého syna, což nám právě dávalo naději na dětskou vybavenost, ale ukázalo se, že i kvůli němu raději postavili ploty kolem domu, aby se neztratil na velkém nepřehledném pozemku plném příkopů a křovisek.. Shu si zapálil jointa, za chvíli přišel i další německý pomocník, a já si představoval, že být tady třeba sám, tak proč ne, ale s dětmi fakt ne. Takže jsme se rozloučili a jeli do Archeny a byli jsme na sebe hrdí, že jsme takhle nezávislí a flexibilní. 

V Archeně jsme přečkali noc na městském parkovišti u řeky, město na nás neudělalo moc dobrý dojem. Procházka po Calle Venezuela mi až nepříjemně evokovala skutečnou Venezuelu… Nicméně poměrně plné parkoviště campervanů nám připomnělo, že už vjíždíme do zimoviště evropských karavanistů, které se táhne (hlavně) od Alicante přes Cartagenu až k Málaze. 

Hned nás oslovil vtipný bezzubý Nor s pivkem v ruce (9 ráno) a začal zkušeně sypat doporučení- kam jet, kam nejet, kde maj plyn, který dálnice jsou jak placený, kde se dá zdarma a dlouho parkovat..údajně tu zimuje už 15 let. Zmiňoval i nějaký český kemp, kam máme zajet si doplnit českou bombu na plyn :) 

Potkali jsme ho hned další den na velkém parkovišti u Ikey na předměstí Murcie, kde jsme si potřebovali vyprat a nakoupit- na oficiální stellplatzu bylo možná několik desítek obytňáků (nutno podotknout, že jsme s karavanem prakticky naprostou vyjímkou- každý slušnější člověk už dnes má evidentně obytné auto!), byl tam i nějaký hlídač, který možná dohlížel na to, jestli tam někdo není víc než tři noci. A možná ne. Bezzubý Nor nám tvrdil, že zde na obrovské betonové ploše na okraji města (mysli na Čerňák..) strávil loni 3 měsíce. Ale tak proč ne, pokud je vaším jediným cílem přečkat nějak zimu bez placení složenek za topení.

My jsme se každopádně ihned po vyprání zdekovali a s autem vonícím čerstvě vypraným prádlem jsme se vydali přes vyprahlou pustinu k moři u Cartageny, kde nás lákala laguna Mar Menor (“malé moře”). A tady jsme už třetí noc a je to tu moc fajn.

Proč jsme se nevydali z Valencie na jih po pobřeží? Po tom nádherném, slunečném, pískem oplývajícím pobřeží? Tak jednak protože, jak už bylo řečeno, jsme zjistili, že hory a vnitrozemí více dráždí a uspokojují naše objevitelské choutky, a za druhé, že jsme již nabírali směr k dalšímu plánovanému HelpX zastavení u Murcie. (Zpětně viděno to byla možná chyba, ale to už se nedozvíme.)

Buňol bylo městečko kousek od dálnice, spící klasickou odpolední siestou, a jedinou zajímavostí bylo kromě hradu to, že v městě bylo docela dost pítek s pitnou vodou, věc, která pro nás začíná stejně jako pro Španěly být důležitá. Jinak bylo opět větrno, místní hřiště se dosti rychle okoukalo. Další den jsme ale vyrazili na pěkný malý výlet k nedalekým vodopádům.

Pak jsme jeli do Cortes de Pallas, místa, o kterém jsme nic nevěděli. Jen to, že k němu vede slepá cesta a je u něj přehrada (paddleboard?). Už cesta dávala tušit, že místo je to až příliš odlehlé. Krajina se prudce změnila, úplně vylidnila, a nastoupili kruté stoupáky a náhorní plošiny s dalekými výhledy. Očekával jsem každou chvílí bandu desperátů na koních. Jak jsme se blížili k přehradě, zmocňoval se mě respekt z hor a dokonce i strach- výhled na vodu v hlubokém kaňonu liduprázdných hor v kombinaci s větrem byl trochu děsivý, při vzpomínce jak jsem si tu nad mapou plánoval paddle jsem se zasmál. Našli jsme ale pěkné místo na parkování nad městečkem a vydali se na procházku k nejbližší ruině něčeho (to nikdy není daleko..). Přestalo foukat a výhledy byli pěkné. Společnost nám dělali i kamzíci, takže dobrý.

Další den jsme museli zase klikatou horskou cestou zpět, ultimátní test pro auto, zvládlo to a k Vánocům dostane nový olej a destičky. Kolem atomové elektrárny v horách (nečekaný prvek) jsme dojeli k Almanse, místu, které zase lákalo hlavně přehradou. Ale…zase foukalo jak ďas! Takže zase nic. Začali se nás zmocňovat pochybnosti, jestli to takhle bude pořád. Počasí totiž bylo docela fajn, 18-20C, jasno, ale ten vítr znemožňuje cokoliv. Noc na liduprázdném parkovišti se úplně změnila ve 22:36, kdy v jediném nedalekém stavení začla párty se solidním soundsystémem a zhruba do 4 ráno hráli nechutný mix popu, cumbii, trapu, techna a nakonec i španělských lidovek, které zpívali všichni přítomní. Vyspali jsme se jen díky polštářům na uších, dětem to bylo úplně jedno :)

Další den prohlídka Almansy (lákají mě tu právě arabsky znějící města kvůli té maurské minulosti..) a konečně ochutnávka skutečných čerstvých churros (smažené rohlíčky posypané cukrem a namáčené v horké čokoládě, pěkná a velmi oblíbená prasárna, pocházející taktéž od Arabů..). Odpoledne pak přesun do Jumilly ke klášteru Svaté Any v horách, kde bylo tak krásně, že jsme tam zůstali dvě noci, a zůstali bychom i déle. Našli jsme místo u oblíbeného piknikoviště, o víkendu poměrně plného rodinek grilujících na připravených grilech, v týdnu zejícím prázdnotou. Absolutní ticho, nadhled/výhled na vyprahlé planiny dole, přítomnost zelených borovic, voda ze studánky. Co víc chtít?