Od Pieta vyjíždíme v neděli, dva týdny po příjezdu, ale v naprosto odlišném počasí. Zatímco při příjezdu bylo 25 stupňů, teď je ráno občas 10, přes den 20, a listy začínají žloutnout a padat. (Zajímavá věc na zdejším kraji je taky to, že se tu daří ořešákům a jedlým kaštanům, takže je při procházkách co sbírat a mlsat.) Piet se s námi loučí rozpečenými kroazóny, s jeho hosty ještě kafráme u kafe.
V deset vyrážíme podzimní zvlněnou krajinou Okcitánie na jih ke Carcassonne, městu se slavnou pevností (osobně ho znám jen jako název hry, ani jsem nevěděl, že existuje, ups). Před městem překonáváme menší pohoří, za kterým se dostáváme do jiného vegetačního pásu- krajina se naprosto mění, listnáče vystřídaly jehličnany, keře, občas palmy, i domy vypadají víc jako ty “středozemní”. V Carcassonne jedeme přímo k pevnosti (“La Cité”) a protože Miki zrovna spí, vydávám se jen s Norou na letmý průzkum přes několik záchytných parkovišť. Vše tu křičí “jsem turistická past, vítejte!” a je to tak! Po vstupu branou do hradbami uzavřeného městečka se dostáváme do pomalu se sunoucího štrůdlu turistů, kteří jsou vystavování nepřebernému množství produktů z nekonečného počtu krámku.
Prakticky všechny domy a výlohy městečka jsou turisické prodejny nebo restaurace a vinárny. Nikdo se bohudík nevtírá, ale už tohle je pro mě skoro nesnesitelné, takže jen dáváme palačinku a rychle zase ven. Nora neprotestuje, palačinka splnila účel, hrad jsme “viděli” :) Jedeme ještě dalších 20km k místečku u hřbitova (jej, bude voda a klid!), kde bryskně parkujeme a jdeme obhlídnout hřiště. Večer začíná foukat a v noci pěkně zaprší.
Ráno je ovšem ještě horší, prudké poryvy větru, déšt, temná mračna, a pekárna je zavřená. S pevně sevřeným ehm, volantem dojíždíme v poryvech větru (zrádná to věc karavanistova!) do nejbližšího města s pekárnou, kde dáváme pauzu v karavanu a čekáme až se vyjasní. Vítr klepe s celým karavanem (myslíme na vás, ponorkáři, to musí bejt hukot v ponorce!). Po dlouhé pohádce znovu vyjíždíme a přes Narbonne se definitivně připojujeme k moři, které teď doufáme bude naším každodenním společníkem. Děti jsou chvíli nadšené, ale jakmile se u moře otepluje na 25stupňů, je jim horko. Stavíme na rychlej Mekáč a dojíždíme ke staré Nobelově továrně na dynamit pod Perpignanem, což je místo, které je už možná přes dvacet let na mém seznamu míst k navštívení. Proč? Kdysi mi nějaký stopař nebo pankáč, už nevím, tvrdil, že v okolí už zavřené továrny jsou desítky starých domků pro dělníky v zachovalém stavu- stačí si přinést vlastní petlici a osquatovat si plážový domek s výhledem! Nu, od těch dob se z tvárny stala památka, domky zmizely a z továrny a okolí zbyly jen urbexové pozůstatky včleněné do moc pěkného parku včetně pláže. Děti moc bavilo objevovat tunely a koleje vedoucí do nikam.
No a večer jsme zajeli do kopců s celkem pěkným výhledem a těšili se na klídek, leč- přilétly hejna much a komárů a bylo po klídku. Někde tady mě také začal chytat zub a noc jsem tak probděl ve skoro nesnesitelných bolestech. Jediné co pomáhalo bylo kloktat studenou vodu, což jsem také dělal, takže noc jsem strávil kloktáním, chozením na záchod a sledováním filmu. No peklo! Ráno jsem asi hodinu přeci jen spal, takže jsem velmi opatrně dořídil do města s lékárnou a s nadějí do sebe lupnul nějaký paracetamol (ibuprofen nezabíral). Nic! Takže přejezd francouzsko-španělské hranice v nádherných lokacích klikatící se horské stezky nad mořem jsem strávil v pokřivených grimasách, kloktaje vodu, která byla stále teplejší, a tak už tolik nezabírala. Takhle jsem si to tedy nepředstavoval. (Poznámka pod čarou- toto je prokletí, kterému na svých cestách čelím už opakovaně, ale vždy znovu mě překvapí, že se to ZASE stalo. A to vždycky jdu k zubařce na prohlídku “Ano, pane, všechno je v pořádku, šťastnou cestu…” Takto jsem už byl u zubaře ve Vietnamu, na Novém Zélandu i v Kanadě.Je nejvyšší čas změnit zubařku!) Dojíždíme tedy do města Roses, společně se jakž takž naobědváme prvního jídla co potkáme (pizza), nechávám karavan s rodinou v přístavu a jen s autem (skvělá výhoda) jezdím po městě a hledám zubaře. Na druhý pokus mě hned berou a skoro dvě hodiny na mě pracují dva mladí sympatičtí zubaři s omezenou (ale nějakou! rozdíl oproti Francii!) znalostí angličtiny. Nejdříve kritizují veškerou práci, kterou v mých ústech zanechala má zubařka (což ale může být profesní zvyklost, nevím) a navrhují tři návštěvy za 1400Eur..trochu to osekávám a dostáváme se na 200Eur za dva zuby, u kterých mění plombu. Jsou opravdu pečliví, takže s radostí platím a očekávám výsledek. Parkujeme auto prakticky v městě na velké prašné zanedbané ploše, kde parkuje i mnoho dodávek. Bára to vystihuje, že takhle to vypadá v Maroku, celkem punk. Jdeme na zasloužené pivo a večeři, leč, po odeznění anestetik po večeři se bolest vrací! Další noc je ale naštěstí lepší, stále kloktám, ale vyčerpání organismu si vybírá svou daň a spím celkem dlouho. Ráno jdu ihned znovu k zubařům (otvírají v deset, vítejte ve Španělsku), kde s pomocí dalšího rentgenu zjišťují, že problém je zánět nervu pod jednou plombou. Takže předepisují antibiotika a doporučují další zákroky až se zánět vyléčí.. Takže příběh bude pokračovat, těšte se! :) A my zdravíme z kempu z Barcelony!
