Odjezd byl jaksepatří hektický. I přestože jsme začali přesunovat věci do karavanu s dostatečným předstihem a zaplňoval jsem veškeré poličky a skladovací místo pod postelí, teprve den před odjezdem se začal ukazovat pravý rozměr sbalení, který vyvrcholil až při samotném odjezdu. Kvůli pronajímání bytu jsme totiž zároveň s naším odjezdem museli celý byt i kompletně (tedy od věcí, nábytek naštěstí mohl zůstat!!) vyklidit a uklidit(!). S dvěma dětmi na krku. Po celkem klidné snídani jsme pustili pohádku a pustili se do toho. Místnost po místnosti jsme před sebou hrnuli věci a zamykali jednotlivé místnosti, aby je děti nemohly znovu kontaminovat. Nakonec už to ale stejně nešlo a děti musely ven. Nějak se to podařilo, zaplnili jsme i poslední místečko v různých dalších a dalších provizorních taškách, boxech a sáčcích a přesunuli se na první checkpoint- na parkoviště u Hectoru, kde máme karavan. Zde nastalo zaklízení přesunutých věcí do karavanu a problém přemíry věcí se odhalil v celé své nahotě. Další kafe, děti džusík. Ukázalo se, že pár objemnějích věcí budeme muset opravdu oželet(kočárek) a naopak něco nám chybí, například techničák od karavanu. To by mohl být problém. Takže se vracíme domů a na druhý pokus vyrážíme! Je dvanáct, chtěli jsme jet v deset, takže to docela jde. Trvá pár desítek kilometrů než se sžívám s přívěsem, ale na plzeňské dálnici za Berounem už provoz řídne a s pomocí tempomatu (sláva!!) se 80km rychlostí šineme až k Norimberku, kde zastavujeme na okraji obce Heilsbronn, podle aplikace park4night. Je ještě sluníčko, hned vedle parkoviště je dětské hřiště a tak vypouštíme šelmy z klecí a v podvečer se jdeme ještě projít do liduprázdného městečka, kde jediný život vykazuje lákavý lomoz ze starobyle vypadající pivnice na náměstí. Noc probíhá bez problémů, je docela chladno. Ráno bez větších cavyků balíme a jedeme dál. Cílem je Basilej.
Celý den jsme v zajetí tempomatu a jeho nesmlouvavých 80km/h, ale kromě zdržení v zácpě u Karlsruhe (moc klid tam neni, kříží se tam několik dálnic což vede k notorickým zácpám) jde cesta jako po másle. Kolem čtvrté už parkujeme na vytipovaném parkovišti u Rýna u vesnice Grenzach, kde bydlí naši němečtí přátelé, které jsme poznali v New Yorku během společného dobrovolničení. Jdem se ihned projít k řece a celkem nečekaně se všichni koupeme ve sluncem prozářeném Rýnu, který má stále velmi slušnou letní teplotu a nečekanou čistotu. Idylická letní scénka nahé rodinky koupající se v průzračné říční vodě je rámována siluetou kouřících fabrik a říčních překladišť na protilehlém švýcarském břehu. Po návratu se potkáváme s Němci, kteří naštěstí přišli vybaveni a mají pivo, my ne! (Důkaz hektičnosti balení, nemáme alkohol, zato máme asi 15kilo rýže.) Bavíme se o starých i nových časech, naše děti si celkem bezstarostně hrají i bez znalosti společné řeči, ale ve věku čtyř let to evidentně nevadí. Každý si mele to svoje. Je první říjen a večer je neskutečné teplo, takže si do karavanu necháváme vletět hejno komáru...noc je špatná.
