No možná ne zase tak velká. Jenom se mi líbil ten dramatický nadpis. Chtěli jsme (tentokrát mi radila s tématy i Bára) u příležitosti symbolické půlky naší cesty napsat pár čísel a postřehů, na které jsme zatím přišli.
Takže na cestě jsme nějakých 110 dní, najeli jsme zatím 5500km (což vlastně není tolik!Když to vydělíte, tak je to jak denně dojíždět do práce..). Za ubytování jsme zatím platili devět nocí, v ostatních případech nadivoko(plus dobrovolnictví přes HelpX a výměna bytů přes HomeExchange), převážně přes park4night. Na autě ani na karavanu nenastal zatím (hlasité klepání na dřevo) žádný velký problém, kromě uraženého přídavného zrcátka, jednoho světýlka, odlepeného solárního panelu..
Co se lidské osádky týče, žádná velká ponorka se nekoná (já s Bárou už jsme na delší společné cestování zvyklí a nějak to prostě snášíme, i když některé dny jsou tišší než jiné:). U dětí se trochu bojíme, že pro ně bude dost obtížný návrat do reality, kde nebudeme my, ale další často dětsky kruté a drsné děti ze státních školek… Jak už bylo párkrát řečeno, nepřestává nás udivovat jejich schopnost adaptace na cokoliv, včetně občasných nestandardních situací (nedávno jsme je takhle ještě v pyžamech z karavanu cpali do auta, abychom trochu popojeli ze zákazu parkování-bylo to pro ně dobrodrůžo, a hned jak se zase zastavilo a pustila pohádka, všechno asi zapomněly..). Navzdory obavám starostlivých prarodičů nijak nestrádají a změna prostředí klidně každý den je nechává netečnými. Důležitý je podle mě zabydlený prostor karavanu a nějaké ty rituály, které jsme si za cestu vybudovali- ať už navyklé způsoby jídla, hygieny, odpočinku. Dost se snažíme dodržovat stejný časový plán a daří se nám to často už i bez koukání na hodinky. Takže děti to nesou dobře, Nora už si přestala i stýskat po domovu, což ji přepadalo tak první dva měsíce, ale většinou jen tak na minutu.
Karavaning je sice fajn, ale žádný dlouhodobí srdcaři z nás asi nebudou. Nejradši bychom prostě dál chodili na čundry, jezdili vlakem a na kole a pokud možno s dětma. (To se možná s karavaningem nevylučuje, spíš myslíme takový to libování si ve vychytávkách a vylepšeních karavanu a vyhledávání dokonalých kempů…nevim, dál.) Jsme každopádně vděční, že díky karavanu můžeme bezpečně tahat děti s sebou na takovouhle cestu atd. Přestože jsme koupili malinko dražší,než jsem původně chtěli (i tak pod spodní hranicí průměrných karavanů z druhé ruky), vůbec toho nelitujem, všechno je funkční, slouží, a určitě to zas dobře prodáme.
Po Praze, po městě se nám nestýská vůbec, kór takhle v zimě, když slyšíme a vzpomínáme, jak je tam touhle dobou hnusně :) I na cestu vybíráme co nejklidnější místa a trasy v přírodě (navštěva většího města je vždycky trochu stres a vždycky jsme pak rádi, že odjíždíme).
Po práci s nám taky nestýská, ale už se samozřejmě těšíme až budeme mít zase každý nějaký svůj projekt, jen to není nic, co by nám nějak bytostně chybělo. (Vono děti jsou projekt až až..)
Španělé jsou fajn, tahle země je prostě na karavaning super. Je obrovská, což prostě člověk pociťuje až když tu je, a ještě víc, když jedete maximálně 80km/h a posouváte se po kousíčcích. Celá zima se tu dá strávit bez problému, celej život asi taky. Bohužel nemáme možnost nahlédnout víc do vnitřního, duševního světa Španělů, protože jsme s mnoha prostě nemluvili. To je velký dluh, který snad ještě splatíme. Naše španělština stačí na servisní konverzaci a porozumnění občasných hlášek kolemjdoucích (“Utíká vám dítě.” “Ta voda není pitná.” “Tohle je nebezpečné.” :)) Jinak je fajn jí trošku znát, protože Španělé anglicky fakt moc nemluví a jsou rádi, že jim jdete vstříc.
A dál nevim, máte nějaké otázky? Zajímá někoho něco? Je tu někdo? Napište nám, budeme rádi. Zdravíme ze Sevilly, pořád tu prší a to je dobře.