Zpět na farmě ve Vabre jsme strávili jen 4 dny, přesně tolik, abychom si stačili oportunisticky všechno vyprat, projít oblíbené procházky v okolí, pohladit si všechny zvířata a taky trochu pomoct Pietovi s jarní zahradou. Počasí bylo slunné, ale místní prý hubovali nad neobvykle zamračenou a deštivou zimou, což bylo vidět i v krajině- vodou nasáklé pole a louky, rozvodněné potoky. Co by za to dali o 200 kilometrů jižněji v historicky vyprahlém Katalánsku…
Pak jsme se projeli po nejvyšším mostě na světě u Millau (mýtné 16Eur!)a zamířili k Montpellier opět se potkat se Středozemním mořem, které jsme naposled viděli na jihu Španělska v Tarifě. První setkání nás okamžitě rozesmálo, protože po bouřícím Atlantiku je Středozemní moře opravdu klidný rybníček! Navíc ani nefoukalo, hladina byla klidná jako na jezeře a po pláži se zrovna procházela skupinka dívek na koních..dokonalá přímořská pohodička. Děti se opět nadšeně chopily lopat a začaly kopat nekonečné díry a pobíhat po dunách.
Do Čech to odsud bylo nějakých 1500km a protože se chceme vrátit někdy začátkem dubna, vychází nám to průměrně nějakých 100km za den, což mimo dálnice(ve Francii i v Itálii jsou dost drahé) je tak akorát, a tak jsme se další dny postupně posouvali po čím dál zalidněnějším Azurovém pobřeží směrem k Itálii. U Marseille nejdřív přibylo rafinérií a pak dopravy. Na vedlejší silnici do Fréjus se to ale sklidnilo a nastala docela provensálská pohodička s vůní bylin ve vzduchu, zalesněnými sopečnými kopci kolem a se zasněženými vrcholky na obzoru. Před Cannes jsme zůstali dvě noci v kopcích u Mont Vinaigre, kde sice nic moc nebylo, ale výhled a vzduch stačil. Taky jsme se tématicky podívali na vítězný film loňského Cannes, soudní drama Anatomie pádu, můžeme doporučit.
Pak se rozbila jedna z vodních pump v kuchyni, takže jsme to vzali přes nejbližší prodejnu (tušili jsme,že tady fakt nebude problém..)a následně přes samé centrum Cannes a promenádu, což byla dopředu tušená sebevražedná mise, ale nemohli jsme odolat a alespoň nenakouknout. Celá pobřežní sekce byla navíc v rekonstrukci, takže kromě všudypřítomných kruhových objezdů, motorek, chodců, úzkých uliček a špatně zaparkovaných aut jsme se vyhýbali i kuželům, plotům a dírám. Odměnou bylo…no nic moc. Dobře, byli jsme tam! :) V neméně pěkném, taktéž slavném městečku Antibes jsme si dali poledňák přímo na pláži, kde bylo i několik otužilců, kteří se normálně koupali a jinak docela dost hlavně seniorů, kteří v neoprenech chodili po pupek namočení ve vodě a cvičili :) Antibes moc pěkný, v hlavě mi ale utkví hlavně ta vůně- směsice moře a bylin.
Dále jsme objeli Nice po dálnici, protože na mapě byly hrozné klikatice a díky mýtným bránám na dálnicích si prostě můžete na chvíli vjet na dálnici a zaplatit jen za ten úsek. V Mentonu, což je poslední francouzské město před italskou hranicí jsme zaparkovali na naprosto absurdním místě, kde bych si to nebýt park4night nikdy nedovolil- bylo to normálně na ulici, která se klikatila po vrstevnici nad městem a nabízela nádherné výhledy na neskutečnou syntézu moře/města/hor. Navíc jsme zjistili, že přímo pod ulicí je zastávka přímořského vlaku, kterým se dá dostat do Monaka, které jsme už prakticky vzdávali, ale teď nám nečekaně opět skočilo zpět do plánu.
Takže za 20minut jízdy (děti na vrcholu blaha) takovým CityElephantem s výhledem na moře jsme se ocitli v podzemí centra Monaka, absurdního státního útvaru obklopeného Francií bez vlastní armády, státu-města, kde 30% obyvatel jsou milionáři, kteří mají zákaz vstupu do kasín, zemičky s nejvyšší hustotou obyvatel na kilometr čtvereční- 20000! S tímto vším v hlavě jsme procházeli chodecky nepřátelské město a smáli se výlohám s diamanty, Bentley a dalšími luxusními nezbytnostmi. Sympatická je však snaha místního panovníka Alberta II. (rod Grimaldi vládne bez přestání od 13.století) posunout zemi k uhlíkové neutralitě a ochraně planety. Hlasuju pro to, aby se místní slavný okruh F1 jezdil jen s elektroauty! :)
Udělali jsme si pěkný asi tříhodinový okruh městem včetně projížďky přívozem(poháněn solárem) přes marínu a staré město a to nám stačilo. Přeci jen takové město není úplně pro nás, obyčejné smrtelníky. Člověka přepadají myšlenky na smysl všeho toho luxusu a vůbec života v takové daňové absurditě. Pro mě byla třeba ta hustota až skoro nesnesitelná, navíc v kombinaci s množstvím dopravy. Proč tu nechodí jen pěšky a lanovkami, nebo elektroskůtry. No asi proto,že to není dost nóbl..
V Mentonu jsme nenápadně přespali a vydali se do Itálie, ale změna země přinesla i změnu kvality silnic a parkování, a po prvních asi 50ti kilometrech jízdy po pobřeží (jedno městečko navazuje na další) jsem byl z jízdy tak unaven a vystresován, že jsme nakonec vjeli na tu dálnici a moři dali zase vale. Před Janovem jsme přejeli hory a ocitli se v Pádské nížině, která je zajímavá jen tím, že se na obzoru neústále lákavě vznáší zasněžené Alpy. Momentálně jsme na cestě k Lago di Garda a slunečné počasí vystřídal déšť, tak uvidíme kam a jakým tempem pojedem. Každopádně Itoška je zase jiný kafe (koupili jsme si místní zrnkovou a je sice dobrá, ale ucpává nám filtr v kávovaru..?!), silnice jsou velký špatný, benzín je drahý, ale Italové jsou fakt v pohodě, každý hned cukruje na děti a je to tu příjemné (zdravíme Klasovi).