Poslední týden jsme strávili po dlouhé době zase dobrovolničením přes HelpX, tentokrát na olivové farmě v hippiesáckém údolí El Morreón u silně alternativního městečka Órgiva v pohoří Sierra Nevada. Všechno znělo skvěle, britský farmář Chris (padesátník, DJ, hulič, otec tří dospělých dětí) nám po fiasku na poslední farmě u Archeny rychle kladně odpověděl, že není problém přijet i s dětmi a uvidíme. Dali jsme si tedy sraz na benzínce u Órgivy, kam zrovna odvezl poslední dávku oliv na lisování oleje a doprovodil nás ke své farmě až úplně na konci údolí. Cesta se nejdřív neustále zužovala, potom přešla v prašnou hrbolatou pěšinu, a vše korunoval prudký sjezd z kopce a průjezd bambusovým tunelem. Když zrovna Bára říkala “Tak teď ještě brod.”, přišel brod. Nakonec jsme ale opravdu vjeli na jeho dvouhektarový pozemek a zaparkovali karavan vedle jiného.
Pozemek byl vlastně hlavně olivovým sadem, ale různé paloučky byly využity na malé zahrádky, skleníky, a hlavně pak na nejrůznější boudy (rotundovitá jídelna, latrína s výhledem na řeku, sprcha, milionářský bazén s teráskou, dům postavený kolem obytné dodávky, dvě jurty s hudebními nástroji, diskokoulí a venkovním barem..). V souladu s duchem celého údolí nechybělo ani množství starých dodávek, karavanů, aut, motorek a kol, od funkčních až po šrot. V karavanech totiž Chris ubytoval četné dobrovolníky, s jejichž pomocí toto místo v průběhu posledních 20ti let vybudoval. V současné době hlavně pomocníky právě na sklizeň oliv- ty se sklízejí zhruba od prosince do března, takže ideálně na evropskou zimu. O pomocnou sílu tak zřejmě nemá nouzi. Jenom za týden, co jsme tam byli se sestava několikrát změnila a neustále někdo přijížděl a odjížděl.
Ihned po příjezdu se nás zmocnila euforie a nevěřili jsme na jak krásné a speciální místo se nám podařilo dostat! Také ostatní dobrovolníci byli samí sympaťáci a (jak už jsem zmínil dřív) těšili jsme se na pokec a socializaci. Jak už ale asi z tónu tušíte vyskytlo se jedno velké ALE. Nejen, že se po prvním dni ukázalo, že práce je dost náročná a zabere i s přestávkami prakticky celý slunečný den, ale hlavně Chris okamžitě nastolil nepříjemně vyhrocenou pracovní atmosféru, kdy neustále napomínal lidi ať pracují (a to se nikdo neflákal!), uděloval rady jak vše dělat lépe a vůbec všechno co říkal, znělo velmi nepříjemně a neslušně. Jeho slovník naprosto postrádal slovíčka jako děkuji, nebo prosím… Po dvou dnech jsem takového chování měl dost a začal jsem přesvědčovat Báru, že pojedem, ale je pravda, že děti si to docela užívaly, skákaly celé dny na trampolíně, hrály si u potoka (který romanticky protékal přímo středem sadu) a užívaly si i kočku a psy.
Snažili jsme se tak ještě pár dnů odfiltrovat Chrise a soustředili jsme se na děti a ostatní pracanty. Bylo moc příjemné se večer sejít ve vyhřáté kuchyni,společně vařit, jíst, popíjet a klábosit. Stačili jsme prozkoumat jen nejbližší okolí, ale i tak to stálo za to. Nechápu, co se Chrisovi stalo, vyhoření, finanční problémy, rodina, hulení..ale přišlo mi to jako smutný konec jednoho alternativního osudu.
Po týdnu jsme se tedy sebrali a oznámili jsme Chrisovi, že odjíždíme. Odjezd totiž z jeho strany vyžadoval poslední laskavost a sice vytažení našeho karavanu jeho silným džípem z údolí. (Byli jsme tak v jistém smyslu opravdu jeho vězni.. :) Nechal nás půl dne čekat,ale nakonec nás opravdu vytáhl a byli jsme volní! :)) Ostatní se s námi (závistivě?) loučili, ujištovali jsme se, že o tomto zážitku je nutné napsat patřičné reference a varovat tak další nebohé následovníky.
My jsme se vydali prakticky ihned na další HelpX jen 20km daleko, ale zato o dost výš, na 1200mnm vysoký hřeben, kde momentálně pomáháme britsko-polské rodince s instalací solárních panelů a sklízením mandlí. Je tu nádherný výhled na jih na moře, lesknoucí se kdesi daleko a hluboko a splývající s oblohou, a na sever na zasněžené třítsícovky, které už mi asi během tohoto výletu zůstanou nedostupné.
