Po týdnu v luxusu vypůjčeného bytu jsem se trochu obával, že vyměkneme a špatně se budeme smiřovat s návratem ke kočovnému cikánskému životu. Omyl! Děti se jako vždy přizpůsobily nad očekávání dobře, ba dokonce se už do karavanu těšily! Po vyklizení a uklizení a předání bytu jsme se přesunuli jen kousek na již známé místo u pláže, abychom si v klidu naplánovali další cestu.
Šlo o Silvestr. Z Čech jsme zvyklí, že je spojen z nelidským divočením a pyrotechnikou, před kterou už mnoho let utíkáme, a i zde jsme chtěli i kvůli dětem být spíš někde v přírodě a klidu. Zároveň jsme byli strašně zvědaví na Córdobu, další starověké město, které bylo svého času (asi tak před tisíci lety) nejlidnatějším a nejpokročilejším městem známého světa. Nakonec jsme to tedy naplánovali tak, abychom do Córdoby přijeli prvního, kdy už snad bude klid :) Silvestra jsme nakonec strávili v okouzlujícím městečku Antequera, což byl takový skrytý klenot nedaleko dálnice, ale jakmile jsme se přiblížili, věděli jsme, že tu zůstaneme a bude to v klidu. Parkovací místo bylo na luxusním pahorku nad městem, odkud byl nádherný výhled na pevnost a prapodivnou skálu za ním, která připomínala obří lidskou tvář. Posuďte sami.
Kromě vandrování po městečku, pevnosti, hříštích atd.jsme vyrazili i do nedalekého přírodního parku Torcal se skalním městečkem. Byli jsme zvědaví na srovnání s Adršpachem. Adršpach vyhrál, ale i tak to bylo fajn.
Silvestr byl nakonec úplně v pohodě! Nakonec jsme byli až trochu zklamaní tím, jak strašně moc to Španělé neprožívali :) Pár petard možná, párty hard rozhodně nee.
Takže do Córdoby. Parkovali jsme na skvělém taktickém místě (u hřbitova..), asi 20minut chůze od atrakce číslo jedna, tedy mešity-katedrály, takže cestu do centra zvládaly i děti. Bez velkých cavyků jsme za dva dny obešli malý výsek historického centra s křivolakými uličkami, 2000 let starý římský most a nakonec i onu mešitu-katedrálu.
To je opravdu oficiální název, občas se tomu říká zkrácené jen Mesquita, ale jinak je to přesně to, jak to zní. Mešita A katedrála. Prostě stará pohádka o rozšlapané náboženské bábovičce jak jsem to tady už zmiňoval. To si takhle muslim postavil svatostánek, nádhernou velkou mešitu, přišel křesťan, muslima vyhnal, a aby to zpečetil, doprostřed jeho svatostánku postavil ten svůj! Návštěvy jsem se s dětmi opět bál, uvnitř jsme strávili slabých 20minut (šlo by tam být aspoň hodinu, ale byla tam i docela zima a tuna lidí), ale i tak to stálo za to. Působilo to na nás neuvěřitelně bizarně a jaksi smutně srandovně, že si to takhle ty lidi navzájem dělaj. Osobně jsem byl ve spoustě mešit a mám ten prostor rád, dokonce víc, než běžný kostel, takže jsem vnímal obě polohy jak mešity (důraz na strohost, zároveň mozaiky, sloupy, “prostor pro modlitbu i studium”), tak katedrály (všudypřítomné symboly křesťanství, sochy, obrazy, svíčky, věže..). No opravdu to bylo zajímavé a jsme rádi, že jsme to viděli, z fotek to tak nevyzní..
No a proč že objevujeme tu Ameriku? Od začátku Španělska nějak nemůžeme přejít na ten španělský pozdní režim. Siesty, pozdní oběd, pozdní večeře, pozdní všechno. Prostě nám to s dětmi nejde. Proto taky skoro nechodíme do restaurací- když chceme jíst, jsou většinou zavřené.
ALE! Cestou z Córdoby do Rondy jsme zastavili u benzínky, kde byla i snídaňová restaurace narvaná nejen kamioňákama, ale i všema ostatníma! Pracanti ve vestách si tu podávali dveře s vypíglovanýma džentlmenama v sakách a všichni bez rozdílu do sebe cpali vynikající rozpečené bagetky (tostady) zalévané oliváčem a rajčatovou šťávou a většinou se šunkou a dalším.. Zní to jednoduše, ale jak je to rozpečené a s tím výborným olejem, tak je to hrozná mňamka. Přidejte k tomu vynikající silnou kávu a čerstvou pomerančovou šťávu a je to snídaně šampionů. Takže na tom si od té doby jedeme, objevujeme novou stránku této země a její stravovací kultury.