U laguny Mar Menor jsme nakonec v klidu a míru strávili 4 noci, což bylo nejvíc nocí, které jsme (kromě kempu u Barcelony)zůstali na stejném místě. Místo samotné mě sice zezačátku moc nelákalo (jednalo se o dost velkou nezastavěnou pustinu plnou křovisek obklopenou nevzhlednou rekreační zástavbou ze 70.let), ale mělo nesporné klady- několik dalších karavanů, což je fajn, protože se vzájemně hlídají, blízkost města s obchodem a zároveň volnost kolem, no a samozřejmě hlavně bezprostřední pláž laguny s neodolatelnými západy slunce nad ní…
Kromě paddleboardu a cachtání (voda byla o něco teplejší než moře, velmi slaná, ale také s občasnými medúzami) jsme dny trávili výlety po okolí-na zmrzlinu, na maják, pobřežní park Calblanque s krásně zachovalou přírodou a “salinas”-slanými jezírky, kde rádi pobývají migrující ptáci. Spatřili jsme i plameňáky.
Pak už bylo na čase jet (a vylít záchod :), takže jsme přes Cartagenu a překvapivou pobřežní mlhu (“taró”), hustou jako mléko a valící se od moře na pevninu v době příznivé teplotní konstalace moře/země, dojeli přes Mazarrón(totál mlha!) a Calabardinu (super skála) až do provincie Almería v Andalusii.
Tato pohádkově znějící země nás lákala od samého začátku a moc jsme se na ní těšili, hlavně kvůli maurské historii, ale i kvůli horám Sierra Nevada a celkové odloučenosti. Přeci jen, dá to trochu přemáhání dojet až sem a nezastavit se už po nějaké z tisíců krásných pláží po cestě…
Od pobřeží jsme se odtrhli v momentě, kdy počet foliovníků začal překračovat kritickou hranici “od obzoru k obzoru”. Na jednu stranu jsme místo vzniku evropské zeleniny chtěli vidět, ale tušili jsme, že to nebude na dlouho. Foliovníky sice svou šedivostí a zaprášeností docela dobře zapadají do krajiny, ale ani ta krajina se nám moc nelíbila. Zato krátce po sjezdu z dálnice na Sorbas to začlo stát za to. Vysušenost získala nový rozměr s drolící se krajinou plnou kaňonů, nepravděpodobných skalních útvarů a dalekých výhledů.
V Sorbas jsme na dvě noci zkusili placený kemp na farmě u Němce Rolanda. Slibovali jsme si od toho klid,wifi a nějaká ty zvířata. Bylo to v podstatě oukej (další asi 4 obytky byli převážně starší Němci, takže veškerý hluk jsme obstarali my), ale nedělalo nám moc dobře vědomí asi 30m srázu nedaleko karavanu, který nebyl až na pár keřů nijak ochráněn. Na jednu stranu, výhled krásnej, na stranu rodičovskou, nic moc :) Čas jsme tu strávili hlavně praním prádla a léčením Mikuláše, který měl nějakou slabost, ale za den se z toho dostal. V Sorbasu jsem dobře pokecal s dalším Němcem, který tu právě otevřel kulturní a řemeslné centrum a s radostí mi ukázal ručně vyráběné hudební nástroje z agáve a dalších pouštních rostlin. (Po tomto rozhovoru jsem si teprve uvědomil, že máme vlastně strašně málo sociálních kontaktů, protože jsme furt spolu jako rodina, kempům se vyhýbame a ve městech je většinou liduprázdno…)
Přes zajímavý motorkářský okruh uprostřed pouště, kde jsme krátce omrkli trénink, jsme prozkoumali městečko Tabernas s pevností (jak jinak) a začli pozvolna stoupat do podhůři Sierra Nevady. První zastávka ve vesnici Padules nás naprosto okouzlila, jednak samozřejmě výhledy a vegetací kolem (pomerančovníky, olivy, granátová jablka), ale i skvělým místem na parkování s vodou a pekárnou nedaleko. Nacházíme se už v kraji Alpujarras, který je znám svými bílými vesničkami. A tady teď jsme.
