Z kempu jsme odjeli, jak jinak než za hukotu odlétajícího letadla, v neděli a protože bylo pěkně, řekli jsme si, že se posuneme jen kousek co nám Mikulášův spánek v autě dovolí, a zůstaneme někde blízko pláže. Zvolili jsme místo na nenápadném parkovišti uprostřed zástavby typického letoviskového městečka, které v tuto dobu už pomalu usíná zimním spánkem. Rolety naprosté většiny oken jsou stažené, v ulicích není živáčka, na pláži se sluní jen několik duší a ze všech restaurací jsou tři čtvrtiny zavřené. Po počáteční nedůvěře, jestli nás někdo nevykrade se uklidňuji a…ba ne, kecám, celou dobu jsem se bál, že nás někdo vykrade! :) Jdeme na pláž a ploužíme se přes přístav v nedělním nehybnu do otevřené zmrzlinárny, dotlačit děti ty poslední metry už byl nadlidský výkon, ale vidina zmrzliny stále dokola zabírala (20Eur za zmrzku jen to břinklo..). No, nikdo nás nevykradl, pěkně jsme se vyspali v absolutním klidu, a po ranní (druhé) snídani s bagetou jsme zvedli kotvy a vyrazili tentokrát trochu do vnitrozemí k hradu Miravet, pevnosti-klášteru z templářských časů (12.stol.) sedící na skále nad řekou Ebro.
Už cesta přes hory nás okamžitě nadchla, holt nejsme zase tolik mořské typy a hned jsme začali snít, kam by se dalo vyšlápnout a co by se dalo přejít. Sranda nastala v momentě, kdy nás navigace (Mapy.cz, končim, ve Španělsku i Francii už nás několikrát podvedly) nasměrovala na jakousi bárku (španělsky "barca") přes Ebro, která by stěží uvezla jedno auto. Nastal složitý manévr, jak dostat auto s karavanem zpět z úzkého nájezdu v kopci… K něčemu to ale dobrý bylo, protože jsem v prudkém kopci viděl na střechu karavanu, kde k mému zděšení seděl úplně navolno velký solární panel, který jsem tam před cestou s velkou pečlivostí lepil. (Zdravím Klase s Ponorkou, který měl úplně stejný problém se stejným lepidlem. Nevěřte Sikaflexu 252!) Velmi opatrně jsme dojeli přes nejbližší most do Miravetu na volné parkoviště za městem, kde si děti daly poledňák, a já jsem jel shánět po okolí lepidlo na panel. Sehnal jsem a odpoledne jsme ještě prozkoumali sympatické městečko s krásnou řekou. Už tady jsme si uvědomovali ten klid a prostor vnitrozemí.
Další den jsme dopoledne vyšli na pevnost. Co čert nechtěl (ale Dejv mě určitě bude podezírat z pečlivé kalkulace..), vyšlo to na poslední úterý v měsíci, kdy je vstup zdarma :)) Bylo to pěkný. Pak jsme šli na oběd, poledňák (tatínek: seškrabávání starého lepidla a aplikace nového) a miniaturní přejezd asi 15km do městečka Pinell de Brai, kde je skvělé městské kempoviště s vodou a elektřinou za pár šušní. Navíc nás lákaly nedaleké horké (ehm..) prameny La Fontcalda, do kterých jsme se ihned vydali, vybaveni i studenou večeří, pokud by byly prameny echt horké a příjemné. Cesta byla dechberoucí, posledních 5km jsme jeli úzkou esíčkovitou horskou cestičkou s leteckými výhledy, museli jsme klesnout až na samotné dno hlubokého údolí k řece, do které na několika místech vtéka ten horký, nebo spíš vlažný pramen. Vtip byl v tom, že voda v tom nejteplejším bazénku měla tak 26-28C, což při chladnějším podvečeru moc nenadchne… No, Nora byla nadšená, Mikuláš tam nesmočil ani palec, bylo tam ale hřiště, takže jsme se aspoň umyli, vyhráli, najedli a jeli už za tmy zpátky. (Takovej detail, po téhle cestičce třeba obytky jezdit nesmí, a nedivim se, takže tady je výhoda karavanistů!)
No a dneska jsme krásně zevlili v okolí kempoviště, zašli na hřbitov (je tu státní svátek, obchody zavřené), vyšli na kopec a tak. Je to fajn, čas se začíná natahovat na dlouhou expozici, konečně. Přestáváme kamkoli spěchat.