Abych jen doplnil ty strohé fotky… Ve Valencii jsme strávili 3 noci opět v kempu, tentokrát na konečné jedné z linek metra. Valencie je třetí největší město Španělska a přestože má úctyhodnou historii, počet památek, i skvělou polohu na "pomerančovém pobřeží" s krásnými plážemi a slunečným počasím po celý rok, zůstává údajně uchráněna od nájezdů těch nějvětších turistických hord. Ve srovnání s Barcelonou to rozhodně můžeme potvrdit.
První den jsme vyrazili metrem a autobusem rovnou k Oceanografic, největšímu mořskému akváriu v Evropě, o kterém jsem slyšel už dlouho a říkal jsem si, že to je typ zážitku, který si už děti užijí, přestože se jedná o docela drahou srandu (33E základní vstup, ale platí až děti od 4 let, takže jsme se tam vešli- opět kvalitní rešerše Dejve!). Nebudu kecat, i já jsem se tam těšil (kdysi jsem byl v Bangkoku v podobném akváriu, Klímič, znáš?,a byl jsem ohromen).
Akvárium je součástí celého architekonického plánu zdejšího architekta Santiago Calatravy na Město umění a věd (zhruba), několik futuristických a dost megalomanských objektů, které na sebe navazují a komunikují spolu. Rozhodně je to zajímavé a fotogenické. Když se ale člověk zamyslí nad smyslem, využitím prostoru a údržbou, je to už horší (taky je na budovách už znát zub času, a to jsou jen 20 let staré..). No, takže akvárium byl takovej park sestávající s futuristických budov propojených tunely, mosty, chodníčky, bylo tam docela dost lidí, ale rozprostřelo se to, takže zážitek to byl ještě příjemný. Děti bavilo úplně všechno ("koukej!" "pojď,něco ti ukážu!"), ale vlastně jsme pořád chodili, takže myslím, že jsme prošli všechno asi za 3 hodiny a to i s delfíní show a s hřištěm s kávou. Bylo to fajn. Miki pak usnul v manduce, tak jsme zevlili v parku Turia. To je zajímavý projekt koryta místní řeky, která se v minulosti katastrofálně rozvodnila, tak se naštvali, svedli jí mimo město a místo koryta vysázeli asi 9km dlouhý zelený pás, který protíná celé město. To nás opět dost lákalo na kolo… Bylo však už odpoledne, a tak jsme se vydali na dlouhou cestu zpět.
Další den jsme se rozhodli pro pěší průzkum starého města. Sice bylo pod mrakem a docela chladno (13C), ale děti šlapaly zdatně, ve starém městě opět nebyla skoro doprava, takže si štastně běhaly křivolakými uličkami, v kterých je dost jednoduché se ztratit. Lidí bylo přijatelně, ale co jsme si všimli, tak naprosté minimum dětí- zdejší jsou ve školce (běžné od 9ti do 5ti hodin), cizí doma.. Vůbec jsem měl asi větší očekávání od vřelejšího přijetí dětí. Nějaká babča se občas zasměje, ale žádná Itoška se nekoná. Ale možná jen dojem. Památky ve městě byly zajímavé (ten vizigótsko-maursko-křesťanskej styl se pěkně mele, Gaudí hadr), ale zase mi tam nějak chyběli ty parčíky; obyčejný domy i v centru jsou dost hnusný, takový socialistický a už dost omšelý a to jsme v centru- mimo centrum je to už totální bída hraničící s prašností a neuspořádaností blízkovýchodních měst… Na druhou stranu, podobně jako Barcelona je to živé město, všude street art, politická hesla, je tam asi nějakej kvas a určitě i dobrá noční scéna.
Po projití tržiště, burzy s hedvábím, katedrály a třech hlavních náměstí jsme zamířili zpět, uspokojeni s městem. Zbytek dne jsme byli v kempu, děti štastně se vrtajíc ve štěrku, my se učíc španělsky. No a další den jsme jeli do Buňolu.