Znovu u řeky, znovu ranní studená mlha. Vyrážíme na krátký výlet, abychom děti zahřáli. Už po pár metrech na slunci pookřávají a užíváme si opět nádherný den v tentokrát docela mimořádných scenériích. Zdejší krajina už je dost jiná než dosud, je vulkanického rázu, něco na způsob České středozemí meets Izrael. Je zde jakýsi srážkový stín a krajina působí vyprahle. Stoupáme do kopce a odkývá se pohled na lákavě otevřená políčka stoupající dál a dál do hor, kde jsou určitě ještě lepší výhledy, ale...děti. Mají zas hlad. To je furt. Takže zpět, oběd, hřbitov a voda (zpěstřená mnohaminutovými akrobatickými průlety Eurofighterů i dvouplošníku) a jedeme dál.
Dnes jsme naplánovali etapu přes jakési minipohoří zvící se Cantal, které se rozkládá kolem kdysi obrovské sopky. Stoupáme nenápadně desítky kilometrů až jsme v nejvyšším bodě asi 1300m.n.m. a kolem jsou lyžařské vleky. Hory ale hrají všemi odstíny zeleně a vypadají velmi svěže. Opět míříme na odloučené místečko asi 5km od hlavní silnice do vedlejšího údolí u městečka Thiézac. Parkoviště je v mírném svahu, a tak poprvé pociťujeme ohromné výhody rovných parkovišť. S pomocí dřeva pod kolem alespoň trochu vyrovnáváme svah a jdeme obdivovat a následně se i vykoupat v zurčícím horském potůčku, který je spolu s kravskými zvonci unikátním soundtrackem tohoto místa. I v těchto zapadlých končinách evidentně žijí lidé v pěkných zrekonstruovaných domech a jako na celém fr. venkově je tu vidět síla zemědělství, respektive krav! Z něčeho se halt ty sýry asi vyrobit musí... Večer koukáme v posteli na Profesionála s Belmondem (pro každou zemi máme připraveno několik filmů v původním znění).
Ráno nás očekávaně vítá zima ve stinném údolí, a tak jdeme zabaleni do bund vstříc sluníčku ke kravskému stádu se zvonci. Brzy však balíme a popojíždíme do městečka Thiézac do pekárny a na dětské hřiště s veřejnou wifinou (!). Děti jsou nadšeny ze zarostlého torsa betonového minigolfu a Mikuláš se snaží lézt do miniaturních domečků a hradů. (Pro podobné hovadiny v předspacím čase jsme objevili přiléhavý obrat v angličtině: He´s loosing it...)
Zase nasedáme a přes podhorské město Aurillac se dostáváme na skutečný, obrovský, málo zalidněný "zadní dvorek Francie", nejméně osídlený region Okcitánie (dříve Midi-Pyreneés). Navigace nás svádí na menší a menší cestičky, do cíle ale přitom stále zbývá zhruba 70km. A skutečně. Krom několika málo kilometrů kolem nějakých městeček se jedná o miniaturní silničky projíždějící spíše kolem usedlostí, než skrz vesnice. Cesta je velmi klikatá, nahoru dolu, občas výhled, krajina svojí zelenost a starobylými stromy na mezích a v úvozech připomíná nějakou prastarou krajinu Keltů. Je to tu cítit historií, a to i bez měst.
Chceme zastavit na obědový piknik, ale jediná možnost je zase hřbitov. Děti už se vyznaj, možná začnu počítat, kolik hřbitovů jsme navštívili. Jedeme dál, stále je nádherný, parný, slunečný den, teplota asi 28°C, a tak sjíždíme k jakémusi piknikovišti u řeky, kde (protože je zrovna sobota) pár rodinek griluje, ale kapacita dává tušit, že o letních prázdninách je to tu jinej šrumec. Já dávám šlofíka v hamace a kolem páté už definitivně vyjíždíme na poslední štaci do vesnice Vabre, kde máme domluvený HelpX na 14 dnů.