Zápisky o cestě jsem přerušil někde u Gibraltaru, takže jen shrnu co bylo pak. Spali jsme dvě noci na skvělém místě u větrných turbín a s výhledem na Afriku, která byla z toho místa asi tak daleko, jako když koukáte z Petřína na Jižní Město..jen se dotknout! Za pěkného počasí by si člověk skoro vyjel do Afriky na paddleboardu- kdyby nebyly tak časté náhlé změny počasí, větrno a vědomí, že průliv má hloubku až jeden kilometr! Větrno sice nebylo (což je tady hodně vzácné), zato však celý den lilo a lilo, takže jsme koukali na “dlouhé” pohádky, četli, hráli a stavěli stavebnice.
Další den jsme na půl dne mrknuli do městečka Tarifa, což je nejjižnější výspa kontinentální Evropy a zároveň symbolické místo, kde se Středozemní moře zázrakem mění na Atlantik (a naopak :) Ano, je tam i instagramovatelné fotomísto. Kromě toho je to také Mekka kitesurfingu, protože nedaleká mnohakilometrová pláž je přímo oteřená stálým větrům od oceánu. Parkoviště u pláže bylo ale bohužel dosti smutně oskvotované desítkami karavanů, dodávek, autobusů i jedním obytným kamionem, přestože oficiálně je zde povoleno jen stání přes den. Trochu se to tu vymklo z rukou, všude bordel, z mnoha dodávek vytékala odpadová voda přímo pod auta, což je prasárna a žadnej zodpovědnej kemper to nedělá. My máme takovej kýbl a vždycky to jdem vylejt do kanálu, nebo někam do křoví, aby někde nebyla louže nebo bahno. Pláž samotná byla krásná a samozřejmě tam byli i kiteři, z nichž někteří se nebáli zajíždět i několik kilometrů od břehu! Pěkný sport, ale v Čechách trochu nelogický (potřebujete velkou plochu a vítr, tak možná Lipno).
Pak jsme strávili pár dní ve městě Cádiz, které se pyšní tím, že je údajně nejdéle a stále obydleným městem v západní Evropě, už někdy od před-Féničanů. Má hodně zajímavou polohu na takovém výběžku uvnitř zálivu, takže skvělé kotviště. Nedaleko se taky nachází mys Trafalgar, kde se odehrála ta slavná námořní bitva, kde Španělům spadla korunka a přestali být námořní velmocí. Cádiz jsme si užili hlavně díky skvělému parkování u hřbitovní zdi přímo na nábřežní promenádě asi kilometr od centra. Tam jsme zašli jednou s dětmi, ale jinak jsme si užívali hlavně pláž, sluníčko a dosud neviděný příliv a odliv na oceánu, jehož rozdíl byl až tři metry- takže při odlivu se objevila různá skaliska a to moře vypadalo úplně jinak. Došlo dokonce i na koupání a ozkoušení neoprenu- konečně. Snad ještě v Portugalsku příjde ke slovu. První kontakt se studenou vodou byl trochu jakože whaaat??!, ale pak se to fakt zahřeje a šlo by to i dýl. Večer jsme z promenády viděli i paddleboardistu, který si pohrával na vlnkách asi 500m od pobřeží. Asi to chce vědět ten odliv/příliv.
Pak už jsme nabrali směr na Sevillu, kde jsme měli zařízený pobyt na 6 nocí opět přes HomeExchange. Do Sevilly jsem sice původně vůbec nechtěl, ale protože se nám nepodařil najít žádný byt v Córdobě ani Cádizu, kde jsme chtěli být déle, nakonec jsme vzali za vděk Seville. Koneckonců, je to hlavní město Andalusie, flamenca, býčích zápasů a všech těch ryze španělských romantických obrazů. Po klasické logistické megaoperaci s karavanem a nastěhování (stačí si představit, že jedete do bytu třeba někde na Vinohradech a všechny věci máte v karavanu, se kterým se tam ale nesmí- a ani to vlastně nejde :) jsme se po zbytek dne jen váleli v bytě a snažili se ho vytopit (bydlení a vlastně i města jsou zde spíš stavěna s cílem co nejvíc chladit). Do jižního Španělska totiž přicházela bouře Irene, která zapříčinila, že dalších pět dnů pršelo buď hodně, docela dost, a nebo jen trochu. Byteček byl takový malý příjemný, ale pro rodinu s dvěma malými dětmi bohužel nevhodný. To jsme poznali vlastně hned, ale Nora to jen katastofálně potvrdila hned první den, kdy v nestřeženou chvíli poškrábala nužkami jednu z celkem čerstvě natřených zdí. Druhý den, a pak i pátý den, nám i přišla zpráva od majitelky, že si sousedé stěžují na hluk o siestě. Začli nám docházat příčiny toho, že většina dětí je tu evidentně zavřená ve vzdělávacích institucích až hluboko do odpoledne a na dětských hřištích je nejvíc živo tak v sedm, osm večer- oni chtějí mít klídek! :) Jako, chápu to, ale my do toho schématu prostě nezapadáme.
No nic, kromě trablů s bydlením a konstantním deštěm (zase dobrý, že jsme nebyli v karavanu, tam by to taky nebylo úplně růžový..), jsme se poslední dva dny přeci jen podívali do centra, prošli si hlavní památky, a hlavně se i zase projeli na kolech,protože v Seville taky pochopili význam cyklostezek pro dopravu (město je taky v naprosté rovině)a asi před 15ti lety zainvestovali do infrastruktury. Výsledkem jsou krásné speciální pruhy, skvělé značení, stojánky s kolama každých 300m a nadšení cyklisté a koloběžkáři. Hodně tu frčí elektro-koloběžky, hodně mladí lidé 20-30let, ale klidně i padesátníci. I chodci jsou dost disciplinovaní a opravdu dodržují pruhy pro chodce a pro cyklo. To pro nás s Bárou byl příjemný zážitek se projet městem (každý měl půl dne a druhý hlídal). Mít s sebou kola by bylo skvělý, ale už jsme to nepobrali.
Poslední den byla opět megaoperace v opačném sledu, navíc s uklízením bytu, ale karavan na nás nakonec šťastně a nedotčeně čekal na sídlišti, nacpali jsme do něj tašky, pytle a bedny a rychle odjeli pryč. Teď jsme znovu u moře v mrtvém letovisku Matalascaňas a je to taková pohoda!! Čistý vzduch, nekonečný horizont, západy slunce s grilováním, můžem si řvát jak chcem i o siestě! Heh!
