Uplynulý týden a něco jsme strávili u oné polsko-britské rodinky na úplné samotě u hřebenové silnice Contraviesa, táhnoucí se po pohoří Lújar oddělujícím pobřeží a Sierra Nevadu. Hlavní a největší devizou tohoto místa tak byl neustále fascinující výhled na všechny strany, především však na moře a dokonce na africké hory počínajícího Atlasu, rýsujícího se skoro 200km daleko na obzoru. Naši hostitelé nás nejdřív lákali, že “za dobrého počasí, občas je vidět Afrika..”, ale nakonec jsme ji viděli skoro každý den. Dodávalo to tak výhledu příměs exotiky a osobně jsem se těch pohledů nemohl nabažit.
Karavan jsme zaparkovali nedaleko vlastního domu Oly a Martina a měli jsme tak příjemné soukromí a nerušené výhledy. Jejich dům, který koupili teprve před třemi roky, byl velmi studený a nehostinný. Možná v horkém španělském létě je to něco jiného, ale na zimu opravdu nic moc. Ola byla umělkyně s vizemi a hlavou v oblacích, Martin učil online angličtinu a obchodoval s kryptem. Jak se ukázalo hned první den, byl sice akční, ale v práci dost nepraktický a nešikovný. Jejich domácnost tak vypadala podle toho- hlavní dveře zesílené překližkou (efekt podle mě nula)ve vlhku drhly o podlahu, že se skoro nedaly otevřít, kamna netěsnila, takže spalovala příliš dřeva, v kuchyni nebylo žadné světlo, v koupelně neodtékala sprcha, v dílně naopak protékala pračka a nikdo se nenamáhal jí postavit rovně (až já..), takže při otáčkách nadskakovala. Martin, Ola a jejich dcerka Maya však byli poměrně v pohodě, v ještě snesitelných mezích “ezo”, zvláště Ola s námi mnohokrát chtěla rozmlouvat, abychom si “sladili dynamiku”atd.
Já jsem se s Martinem hned druhý den pustil do hlavního projektu, a to instalace 4 velkých solárních panelů na jejich šikmou (naštěstí ne moc) střechu. Z Martinova smělého plánu a přístupu jsem byl v rozpacích, a jak se později ukázalo, právem. Zamýšlel přidělat panely k L profilům, ty k ocelovým traverzám ze šrotu a ty speciálními hmožděnkami do pálených tašek na střeše. Jak se ukázalo, byla to, slovy klasika, “past vedle pasti”! Sklon střechy byl nepravidelný, v traverzách byly výstupky, které jsme museli odřezat, na střeše bylo málo místa, Martin měl strašný bordel v nářadí, a tak jsme občas něco nenašli a museli improvizovat… Nakonec jsme však po týdnu skoro každodenní práce dopoledne a občas i odpoledne domontovali poslední panel a bylo to. Práce na střeše samozřejmě měla to pozitivum, že jsem se mohl stále kochat těmi výhledy, viz výše. Bára většinu času sbírala a louskala mandle, nebo hlídala děti,které si užívaly cizí pokojíček plný hraček. Maya totiž jezdila do školky, takže přes den ho měly pro sebe.
Kromě krátkých výšlapů po okolí jsme si udělali jeden celodenní výjezd autem po horách až do nejvýše položené horské vesničky Treveléz, odkud se podnikají treky k vrcholům Sierry, a je známá také jako místo sušení tradiční španělské šunky. Asi kvůli příhodnému vzduchu. Městečko tak sestává ze směsi domů, hotelů, restaurací a obchodů a sušáren šunky. Ve vzduchu to příjemně voní.. :) Udělali jsme jeden malý okruh za hranice města, ale i tak to byla nádhera- ostré horské sluníčko pálilo o sto 6, všude kolem zurčily potůčky z hor, kolem městečka byla terasovitá políčka se stále ještě dozrávající zeleninou. Zároveň žlutě zbarvené listy stromů připomínaly, že je vlastně podzim, tedy vlastně ehm, zima, 14 dní před Vánoci. Což je věc, která nám stále nejde na rozum a myšlenku Vánoc si musíme aktivně připomínat, jinak bychom na ni úplně zapomněli.
