Velmi studené a hnusné počasí, doprovázené nepříjemným větrem (který však vál příznivým směrem vzhledem ke směru jízdy, což vyústilo v rekordně nízkou spotřebu) uspíšilo náš průjezd Kastilií na maximum. Kastilie je jakési srdce Španělska, trůnící na náhorní plošině zvané Meseta severozápadně od Madridu ve výšce asi 800m, ale nepoznali byste to, protože je tak obrovské, že to tam vypadá prostě jako rovina v nížině- nekonečně louky, farmy, dobytek, traktory, hnůj. Do toho také mocný hrad (“castillo”) v každém městě…
Během dvou dnů jsme se tak ocitli v Zemi Basků, neboli Pais Basque, po baskicku Euskadi. Již na tomto příkladu je názorně vidět absolutní jazyková nepříbuznost se španělštinou a stejně jako v jazyce, i geografie a pravděpodobně i mentalita je hodně odlišná do španělské. Po stovkách kilometrů najednou farmy a dobytek nahradily logistické areály a kouřící fabriky, asi jako při průjezdu Německem. Kvůli placené dálnici jsme také sjeli mimo a okamžitě se ocitly v jakési variaci na rakouské nebo švýcarské Alpy se strmými pastvinami, seníky a naprosto odlišnou architekturou domů. Najednou se všude vyrojili cyklisté (jsou Baskové dobrý v cyklistice?? Asi jo, podle toho jak a kde trénujou..).
V Onati bylo krásné parkoviště pro obytky s výhledem, tak sme tam přespali, ale ráno jsme našli na karavanu úhledně nalepené upozornění, že karavany jsou v Onati zakázané (upozornění bylo v baskičtině, tak máme dobrý suvenýr). Tahle nespravedlnost nás hrozně štve- cítíme, že jsme s karavanem nějak méněcenní a na spoustě míst bychom asi nemohli parkovat. Přitom záchod máme, nic nevykládáme ani nekempujem (to je obvykle největší problém- venkovní stoly, roleta, zevl atd.). Uplatňujeme tzv. stealth mode stejně jako ostatní.
V Onati jsme mrkli na velmi nezvykle brutalistně dostavěný klášter Arantzazu v horách a jelo se dál, nejdřív do městečka Zumaia se zajímavou pláží a pak do San Sebastianu, nebo Donostia po baskicku..:) To je poměrně honosné větší město v přírodním zálivu ohraničeném dramatickými horami a vůbec celé to pobřeží je dost hornaté a nehostinné a lidská osídlení jsou tu namačkána jen za cenu šíleně složitých řešení- rovinu tu skoro nenajdete, takže všude jsou mosty, tunely, nadjezdy, podjezdy, do toho továrny a haly, kde to jenom trochu jde, a do toho ještě chtějí stavět trať pro rychlovlaky spojující tři hlavní města Baskicka- Vitorii, Bilbao a Donostii- vedoucí převážně tunely…všechno jde, když se chce (a jsou na to prachy).
Centrum San Sebastianu bylo právě okupováno (převážně)mladými muži v černých mikinách, z kterých se vyklubali fanoušci klubu Paris Saint-Germain, který zde zrovna dnes měl zápas Ligy mistrů s místním klubem. Zaparkovali jsme pro jistotu na opačné straně města na oficiálním parkovišti (i když opět “jen” pro obytky?) a šli se projít po promenádě a vykoupat(!!) do místního bazénu.
Už to nešlo odkládat, a tak jsme nakonec z toho Španělska přecijen odjeli. Předtím jsme ještě nakoupili trochu španělských dobrůtek, vína a oliváče, ale o žádný kauf století nešlo- cena olivového oleje nejen ve Španělsku roste s tím, jak se sucho a horko zhoršují a sklizeň se tenčí. Francie nás přivítala velmi hustou dopravou a starými “dobrými” kruháči na každém kroku, takže jsme velmi rychle zakempili nedaleko pláže u výstavního zbohatlického městečka Biarritz, které se počítá stále do francouzské části Baskicka. Bylo krásně a oteplilo se, takže jsme si ještě užili dva dny plážové pohody s písečnými dunami a koukáním na vlny, to se nikdy neomrzí.
Pak už se ale předpověď začala zhoršovat, a tak momentálně kočujeme nekonečným francouzským venkovem směrem k farmě ve Vabre, kde jsme před pěti (!) měsíci skoro začínali, a dál chceme jet co nejrychleji do Středomoří, kde snad bude zase hezky a teplo.
